V poutech něhy - Yoonmin (18+)

31

Uběhl další týden. Je pátek. A brzy přijde Jimin.

Přišel. Byl hodně nervózní. A hodně se bál. Snažil se to skrývat, ale viděl jsem to na něm. Nevěřil mi. Automaticky jsem nezmenšoval mezeru mezi námi na míň než dva metry. I tak ale nebyla chvíle, kdy by si mě přestal hlídat.

Věděl jsem, že by bylo pro něj lepší, kdybych ho učil choreografii až později, až mi bude víc věřit. Protože budu muset být během toho mnohdy hodně blízko k němu a dívat se na něj, což by se mu aktuálně nemuselo líbit. Navrhl jsem tedy, že bychom mohli na začátku vyřešit prvně melodii a pak tanec, na což rád přistoupil. Naučil jsem se jak svoje rap sólo, tak to, co budu rapovat s těmi studenty. Pracovali jsme teď hlavně na tom, jak to bude vypadat. Jimina choreografii můžu naučit až jako poslední.

Postupně se atmosféra mezi námi začala pomalu uvolňovat. Začal být čím dál víc uvolněnější a sice to bylo neznatelně, ale cítil jsem i, že mi začíná pomalu opět věřit. Nebo to byla má naivní stránka. Část mě, která věřila, že by se z nás mohli jednou stát i přátelé.

Jednou jsem šel v pátek po škole domů, kde jsem si vzal věci a vyrazil za Yoongim. I přes podzimní období bylo dneska hezky a slunečno, vzal jsem si tedy lehkou bundu a vyrazil. Mám to 10 minut cesty pěšky, takže se projdu.

Šel jsem už poslední přímou ulicí končící u Yoongiho domu. Nikdo tady nebyl. Jen nějaká trojice přede mnou postávající u rozcestí doleva do vedlejší uličky.

Díval jsem se do země, zabrán do svých myšlenek. Kdybych ale dával pozor, kdybych se díval kolem sebe, všiml bych si, že ona trojice, je ta samá trojice mužů, od kterých mě "zachránil" minulý rok Yoongi. Všiml bych si jejich pohledů, kterými mě hladově propalovali. A uvědomil bych si, že jsem to právě já, na koho celou dobu čekají...