V poutech něhy - Yoonmin (18+)

15

Jeho otázka mě překvapila. Zarazila mě. Nevěděl jsem, co říct. Do očí se mu začínaly drát slzy.

Co to se mnou dělá?

,,N-ne, to-to není nenávist.." špitl jsem nesměle.

,,Tak co to je?"

Jeho hlas už zněl spíš zlomeně. Ale hlavně zoufale. Snažil se bojovat se slzami. Viděl jsem to na něm.

Sklopil jsem pohled na své ruce, které jsem si zahříval o teplý nápoj. Sám jsem nevěděl. Je to snad stále strach? Pořád se ho tolik bojím, nebo to je jen nedůvěra?

,,Jimine, to, co jsem ti udělal, byla strašná věc. Ty sis nikdy nic takovýho nezasloužil a já ti to udělal. Hodně jsem ti tím musel ublížit. Není možný, abys ke mě nechoval nenávist. Řekni mi to, prosím. Po pravdě. Bojíš se, že ti za to něco udělám?" mluvil mírně a jemě, ale z jeho hlasu jsem vycítil bolest. Velkou bolest. Zoufalství. Všechno tohle se snažil skrýt pod mírným tónem hlasu, ale já to skoro neznatelně cítil. Zvedl jsem na něj znovu pohled. Po tváři mu stekla němá slza. Možná si to ani neuvědomoval.

Co to se mnou děláš, Yoongi? Co se to děje?

,,Já.. Já-já nevím.." pípl jsem bezradně.

Natáhl pomalu k mé ruce tu svou. Díval se mi do očí. Já jsem ale onou rukou automaticky ucukl k sobě, než se mě stihl dotknout. Zastavil se v pohybu a pohled mu sjel na mou ruku, kterou jsem měl právě schovanou pod stolem i s druhou druhou, kterou jsem stáhl radši taky. Povzdechl si a svou ruku stáhl.

,,Pořád se mě bojíš. Nebo mě nenávidíš. Přiznej si to, Jimine. Nemusíš vždycky vypadat tak čistě. Nemusíš být ke všem tak laskavý a vstřícný. Není špatně někomu říct, co ti zaslouží." řekl jsem mírně a mírně jsem se na něj usmál. Nemohl jsem si ale pomoct a minimálně oči mě zrazovaly. Ukazovaly mu, jak moc mě tohle bolí. Jak moc mě to bolí říkat, ale mám snad lhát? Mám si snad nalhávat, že je to, co jsem mu udělal, že jsem ho znásilnil, v pořádku? Muselo ho to jak z psychické, tak z fyzické stránky hodně ranit. Navíc, jemu už nechci nikdy lhát. Už jsem mu lhal před  několika lety dost. Nezaslouží si, aby mu někdo dál lhal. Chci, aby věděl, že mi může věřit.

Pořád mi v hlavě zněla ta jeho slova. Ten jeho zoufalý, vyděšený, ale hlavně bolestný křik, který byl tehdy před několika lety mým pohonem. Bylo to jeho poprvé. Byl jsem tak moc hrubý... Tolik jsem mu ublížil... A on mi teď ani neřekne, že mě nenávidí nebo ke mě cítí odpor. Umí něco takového sám říct? Umí být vůbec na někoho naštvaný, nebo k někomu chovat ještě něco jiného než jen velkou lásku* nebo velký strach?

Poznámka autora:
* Tou 'velkou láskou' myslíme lásku ve všech směrech (rodinnou, přátelskou, milostnou,...)