V poutech něhy - Yoonmin (18+)

39

Poznámka autora:
• 1,33 K přečtení u prologu
• 19,8 K přečtení u knihy
• 1,4 K votes u knihy

Už je mi blbý psát to samý, takže vám prostě za tohle všechno mooc děkujem. <3
____________________________

Jeho děkování mě jen utvrdilo v tom, že se opravdu změnil. Bylo to zvláštní. Opravdu nelhal. Celý rok...

S malým úsměvem jsem kývl, že jeho omluvu beru na vědomí. Už pomalu jen ze slušnosti. Vypl jsem vodu.

„Můžu ti to ošetřit?" pípl. Překvapilo mě to. Ale o to víc potěšilo.

„Nemusíš to ale dělat, jestli nechceš." řekl jsem tiše.

Možná to byla opravdu pokora, které se v Jiminově blízkosti asi nezbavím. Možná to ale taky byla zkouška, jestli se nechá odbýt.

„Nemůžeš si to udělat sám. Musí ti to udělat někdo. A.. Já tomu i docela rozumím." nabídl mi znovu a mírně sklopil pohled. Kývl jsem na to. Upřímě mě to zahřálo u srdce. Chce mi pomoct. Ale hlavně mi uvěřil.

Pomohl jsem mu ke stolu, ke kterému si sedl a já přinesl lékárničku. Otevřel ji a vytáhl mastičku, o který jsem dřív neměl ani tušení. Natožpak abych věděl, co v ní je. Otevřel ji a začal mi ji opatrně mazat na popáleninu.

Teprve teď jsem si uvědomil,jak moc zbabělý byl tenhle krok. Jsem slabej. Kdyby měl Jimin takovou psychickou výdrž, jako já, ještě před vyjitím ze základky by měl podřezaný žíly. Navíc po tom znásilnění...

„Yoongi?" prolomil najednou ticho.

„Hm?"

Na chviličku se odmlčel.

„Slib mi, že si tohle už nikdy neuděláš." špitl. Podíval jsem se ze své ruky na něj. Opravdu mu záleží na tom, abych si už neubližoval? Ale opět mě to zahřálo a já se musel mírně usmát. Samozřejmě, že jsem tohle udělal naposled. Tohle není cesta. Už tak jsem se zachoval dost zbaběle.

„Slibuju."