V poutech něhy - Yoonmin (18+)

29

Poznámka autora:
Tak, zlatíčka. V příští kapitolce to už bude 3. výročí téhle knihy. A jelikož jsem se dneska rozepsala, oslavíme to tisícdvoustem slov už dnes. <3
__________________________

Uplynul konec roku. Za tu dobu jsem se snažil se s Jiminem ještě trochu sblížit, ale nemohl jsem na něj jít se vším hned najednou. V mé přítomnosti byl hodně nesmělý a pořád se mi zdál, že se mě bojí. Nemohl jsem ale na nic tlačit. Ne, jestli chci, aby mi jednou uvěřil a mohl se o mě bez obav opřít. Pořád si mě hlídal, když jsem byl ve stejné místnosti, ale už začínal být uvolněnější. Což mě nemohlo jinak, než hřát u srdce.

Buď rád, Yoongi. Buď rád, že se to vůbec někam posouvá.

Po prázdninách se mi zdálo, že je snad ještě krásnější. Tak moc ho miluju. Tak moc bych chtěl, aby to věděl...

Týden před zahájením školního roku byla první učitelská rada.

„Minulý rok jsme to neudělali, protože se opravovala škola, ale letos budeme pokračovat znovu s těmi projekty." začal ředitel.

Jaký projekty?

„Domlouval se někdo, s kým by byl ve dvojici?" rozhlédl se po ostatních, kteří i se mnou a Jiminem seděli kolem stolu.

„Já budu zase s Jisoo." ozval se Ji-tae.

„Tak to můžeme rovnou udělat jako předminulý rok." rozhodl ředitel, „S tím, že už Jimin nebude muset být sám a může být ve dvojici s Yoongim. Může být?" podíval se na mě a na Jimina.

Já jsem se na chvilku pozastavil a podíval se na Jimina, co na to řekne. Nevím, o co jde, ale očividně kvůli tomu budeme trávit víc času, než teď a to nemusí chtít. Nechci, aby se cítil špatně.

„J-jo, můžeme." pípl nejistě Jimin a já jsem na to tedy kývl.

„Super. Jimine, ty můžeš rovnou Yoongimu říct, jak to vypadá. Určitě vás něco napadne." usmál se na Jimina a pak jsme pokračovali dál s organizací školního roku.

Na konci jsem zašel za Jiminem do hudebny. Měl otevřené dveře, ale i tak jsem lehce zaklepal na jejich desku, abych na sebe upozornil. Otočil se ke mě. Zůstal jsem radši u dveří, aby se cítil komfortně. Dělily nás asi čtyři metry.

„Jo, ty-ty projekty.." řekl potichu spíš pro sebe. Vyhýbal se očnímu kontaktu. Ale hlídal si, kde jsem.

„Vadí ti, že jsme spolu?" zeptal jsem se mírně.

„Ne-ne, to.. To je v pohodě." pípl.

„Dobře. Co jsou ty projekty? Co budem dělat?" zeptal jsem se ho mírně.

„J-jo, jasně. No.. Všichni učitelé se rozdělí do dvojic a v nich vymýšlí aktivitu, kterou předvedou se studenty na akademii na konci roku. Někdo začíná už teď na začátku roku, protože musí vymyslet, co to bude, připravit se na to a naučit to studenty, což někdy trvá dohromady ten celej rok. Studenti se v pololetí budou zapisovat, k jaký dvojici chtějí. Je to podle toho, jaká aktivita je bude bavit nejvíc. Jsou to různý aktivity: matika, pokusy v chemii, herecký divadlo v rámci češtiny, prakticky cokoli. Na konci roku se i rozhodne, kdo měl nejlepší aktivitu. To rozhodují studenti, co je bavilo nebo co se jim líbilo na tom vystoupení nejvíc. Já jsem měl vždycky nadlimit studentů, protože jsem složil nějakou písničku, kterou jsme dali nástrojemi a zpěvem dohromady, a to bavilo hodně lidí. Taky jsme se už párkrát umístili," ukázal na pár diplomů většinou druhých míst vyvěšené na zdi hudebny, čímž jsem musel trochu vykulit oči - ano, bylo jich pár, ale s tím, jak dlouho tady on učí, to vypadá, že se umístili zatím každý rok, „tak mě napadlo, jestli bychom to nemohli propojit s tou hudbou i letos, protože je to hodně baví a ve finále to je hezký." řekl potichu a nesměle, tentokrát se mi podíval nesměle do očí.

„Jo, jasně, můžem." mírně jsem se ns něj usmál. S tím by se dalo něco dělat.

„No a už na začátku roku bychom měli vědět, co budem dělat, protože jestli to bude něco náročnějšího, musíme začít už od začátku, protože to může trvat dýl,tak abychom to stíhali v pohodě." řekl ještě potichu.

„Dobře. Máš nějaký nápad?"

„No.. Napadlo mě spojit hudbu a tvůj tanec. Já... Jestli si ty choreografie vymyslíš sám, mohl bys vymyslet i něco trochu lehčího pro ně?" zeptal se nejistě.

„Samozřejmě." o trochu víc jsem se usmál, ale pořád tak, aby ho to nevyvedlo z míry.

„Dobře, díky. Máme půl roku na vymyšlení a nacvičení všeho. Mohli bychom se domluvit, že bych složil hudbu, na kterou by se ti dobře vymýšlely pohyby nebo ti to je jedno?" zeptal se nesměle a vzal si papír, který si položil na klavír a začal to už zapisovat.

„Asi buď stejně, nebo trochu rytmičtější, než tvoje písničky, jestli by to šlo."

Kývl a zapsal si to.

„Složený to budu mít maximálně do čtrnácti dní a pak by ses ty mohl podívat na tu choreografii?"

„Může to tak být." mírně jsem se usmíval.

„A pak se tu choreografii musíme asi oba naučit, abychom to pak naučili je.."

„Dobře."

„Chceš tam ještě něco, nebo to může být takhle?" podíval se na mě nesměle.

„Už mě k tomu asi nic nenapadá.." pokrčil jsem rameny.

„Dobře. Umíš zpívat, nebo bys jen tančil?"

„Zpívat neumím, ale rapuju."

„Rapuješ? Tak to tam můžem zakomponovat. Vždycky tam dávám část s rapem. K němu se hlásí nejvíc lidí, protože zpívat nechce tolik lidí, jako rapovat. Na jaký úrovni s tím rapem jsi?"

„Nevím." pokrčil jsem rameny, „Můžu ti to ukázat?"

„Klidně. Chceš rovnou teď?"

„Jestli ti to nevadí..?" pokrčil jsem rameny.

Rozhodl jsem mu to ukázat na svým nejoblíbenějším rapu. Je hodně rychlý a o to dýl mi trval se ho naučit, ale mám ho rád.

Řekl mi název toho rapu a ve mě hrklo. Cože? Tohle? Ale hovno, to v tom finálním tempu nemá šanci dát.. To bude určitě rapovat poma-

Pak ale začal...

Kurva to je rychlejší než můj internet! To jak dává?! Nehledě na to, že při rapu jeho hlas zněl jak od boha. Projela mnou strašně divná vlna, kterou jsem už dlouho necítil...

Skončil jsem a... Jimin nic. Jen na mě docela překvapeně koukal.

„Em.." začal jsem, čímž se hned probral a skoro neznatelně s sebou trhl.

„J-jo-jo, promiň." pípl a dost se začervenal, „Je-jestli to tam chceš, tak já jsem pro. Je-je to fakt hezký.. Můžeš tam mít i sólo, protože tímto tempem to ti ostatní nestihnou, ale za-za mě by byla škoda to tam ne-nedat..."

Sklopil rozpačitě pohled. Usmál jsem se. Je strašně roztomilý, když se červená. Úplně k sežrání.

„Dobře, já problém nemám." usmál jsem se.

Strašně se červenal.

„Ta-ta-tak jo." drapl po papíře na klavíru, kam doteď zapisoval a zatímco tam ještě něco připsal, si ten papír dal schválně před obličej, abych neviděl, jak je červený.

„To-to už bude všechno?"

„Mohlo by, jestli ty nemáš ještě nějakej nápad."

„Dobře." pípl a dál se schovával za oním listem papíru, zatímco už očividně dělal, že něco píše, protože už neměl prakticky, co.

Ani nevíš, Jiminie, co se mnou teď děláš... Tak moc bych tě chtěl aspoň pohladit. Prohrábnout ty tvoje jemný vlásky. Dát ti do nich něžný polibek. A ujistit tě, že mi můžeš věřit...