V poutech něhy - Yoonmin (18+)

16

Mlčel jsem. Díval jsem se na své ruce, které jsem si znovu ohříval o teplou sklenici. Nevěděl jsem, co říct.

„A-a-asi se pořád bojím.." pípl jsem tiše.

„Bojíš se mě? Bojíš, že ti lžu?"

Mluvil potichu a mírně. Nevěděl jsem, co si mám o tomhle všem myslet. Nevypadá, že by to byla lež, ale pořád... Vždy, když jsem si vzpoměl na ten den... Všechno jakoby začalo odznovu. Všechen ten strach, nedůvěra v něj... Ano, bál jsem se. Ale teď jsem byl znovu na pochybách.

Zvedl jsem na něj opatrně pohled a skoro neznatelně jsem kývl. Bál jsem se jeho reakce. Asi to vycítil.

„Jimine, to je v pořádku. Chápu tě. Jen jsem... Mrzí mě, že jsi kvůli mě tak na pochybách. Ale dá se to očekávat. Jen..." povzdechl si, „Promiň.." sklopil hlavu a utřel si další slzu, která mu stekla po tváři.

„To-to je v pohodě.." pípl jsem, ale oba jsme věděli, že není.

„Ne, ne, Jimine, není." povzdechl si a zvedl svůj pohled na desku stolu, u kterého jsme seděli.

Nastala chvíle ticha. Chvíle zžíravého ticha. On se díval na stůl a já nenápadně přeskakoval očima z něj taky na desku stolu. Musel jsem něco udělat. Nějak se pohnout. Mé maximum na které jsem se ale zmohl, bylo jen neslyšné usrknutí ze své sklenky. Nevěděl jsem, co říct. Ticho prolomil až on.

„A.. Ty máš vystudovanou konzervatoř?" zkusil jsem změnit téma a zvedl na něj pomalu pohled.

„Jo." pípl tiše a nesměle.

„Zpěv?" zkusil jsem hádat.

„Ne, ne, kytaru."

Zakýval jsem pomalu hlavou.

„V několika tvých písničkách je kytara, ale nevěděl jsem, že se doprovázíš sám.."

„Ty je posloucháš?" zeptal se tentokrát on s podtónem menšího překvapení. Kývl jsem.

„A už mám koupenou vstupenku na tvůj první koncert." přiznal jsem potichu a trochu jsem se rozpačitě usmál. V jeho výraze se mihlo větší překvapení, než předtím.

„Vždyť se začaly prodávat před necelým týdnem a koncert bude až za půl roku." řekl už docela překvapeně, nad čímž jsem se musel mírně pousmát.

„Chtěl jsem mít jistotu. Dost jsem se na to těšil."

Tentokrát se rozpačitě trochu usmál on a stydlivě se podíval na desku stolu. Byl jsem rád, že se usmál. Sice to byl opravdu malý úsměv, ale tohle bylo poprvé od doby, kdy se zase vidíme po tolika letech, co se upřímě usmál. A kvůli mě.

„Máš nádherný hlas." skoro jsem to až vydechl, aniž bych nad tím nějak moc přemýšlel. Znovu se podíval na mě a s poděkováním se trochu začervenal.

Musel jsem se mírně usmát.

Ano, hlas máš nádherný, Jiminie. Ale jen hlas to není...