V poutech něhy - Yoonmin (18+)

22

Byl jsem z toho tak rozhozený, že jsem se musel odreagovat. Zamířil jsem si to k baru, kde jsem do sebe kopl první skleničku alkoholu.

Proč mě to tak rozhodilo? A navíc proč mě rozvod s Namjoonem netrápil tak dlouho? Proč jsem musel skoro neustále myslet na Yoongiho, ne na Namjoona? Namjoon byl můj přítel. Miloval jsem ho. Tak proč?

Kopl jsem do sebe další skleničku.

To bude kvůli tomu, že jak se tady oběvil Yoongi, už nemůžu myslet na něco, co je už za mnou...

Znovu ty myšlenky.

...protože mi možná chce Yoongi ublížit a musím si teď na něj dávat pozor. Ne se zabývat minulostí.

Prohrábl jsem si až zoufale vlasy a zadíval se do stropu.

Opravdu to je všechno pořád kvůli tomu, že mi chce dost možná znovu ublížit?

Dal jsem hlavu do dlaní a zadíval se do dřevěné desky baru.

Ano, Jimine.*

Až zoufale jsem si povzdechl.

Najednou jsem zaregistroval pohyb vedle sebe. Podíval jsem se na nově příchozího, který si právě sedl vedle mě na barovou židli.

Yoongi.

„Ahoj." usmál se vlídně a mírně.

„Ahoj." řekl jsem tiše a nepřítomě a sáhl jsem po další sklence panáku. Jeho ruka na mé sklence, abych ji nechal na stole, mě ale zastavila.

„Děje se něco?" zeptal se mírně s podtónem starostlivosti.

„N-ne."

Znovu jsem se pokusil zvednout sklenku, abych se napil, ale pořád ji držel na stole.

„Neměl bys alkoholem zahánět problémy. Stejně se jich takhle nezbavíš." řekl jsem znovu mírně, ale pak jsem pustil sklenku. Nechci mu bránit. Hned toho využil a kopl ji do sebe. Povzdechl jsem si.

Dal znovu hlavu do dlaní, opírajíc se loktama o barovou desku stolu, jako před chvilkou, když jsem přišel. Měl jsem sto chutí se ho znovu zeptat, co je příčinou jeho zamýšleného a až utrápeného výrazu, ale nechtěl jsem se vrtat do něčeho, co mi sám nechce říct. Chvíli bylo ticho. Seděli jsme mlčky vedle sebe. A pak ono ticho prolomil.

„A.. Ten.. Ten tvůj tanec..." začal nejistě.

„Hm?" vybídl jsem ho hned zvědavě. Zajímal mě jeho názor.

„Bylo to hodně hezký. Hodně. Nevěděl jsem, že tancuješ k-pop.." konečně se na mě podíval a přestal si rukama opírat hlavu.

„Díky. Já.. Učím se sám." mírně jsem se usmál.

„Vytřels jim zrak. A.. Mě taky." řekl a s malým, skoro neznatelným trochu pobaveným úsměvem sklopil pohled.

„Díky."

„Máš talent. Měl bys někde zkusit štěstí.."

Pořád se díval spíš na barovou desku mezi námi.

„Přemýšlel jsem už o tom, ale teď zatím vymýšlím choreografie a ještě se chci zdokonalit."

Celou dobu jsem se mírně a vlídně usmíval. Byl jsem rád, že se mnou mluví a nevedu konverzaci jen já. Sice si ještě netroufal se mnou spojit pohled, ale mě stačilo, že se nezvedne a neodejde. Ani už nepil. Něco ho trápí. Chtěl jsem ho touhle konverzací odreagovat.

„Ty si vymyslíš choreografie sám?" tohle ho už donutilo se na mě udiveně, ale pořád nesměle podívat.

Přikývl jsem a musel jsem se mírně trochu víc usmát. Mimo školu tancuju, ale skoro nikdo to neví. Tanec mě baví a mí nejbližší přátelé, kteří jsou jediní, co o mě tohle ví, mi říkají každou chvilku to, co právě Jimin.

Jimin byl překvapený. A já byl rád. Byl jsem rád, protože tohle byla jedna z mála chvil, kdy jsem z jeho výrazu dokázal vyčíst ještě něco jiného, než jen nejistotu a strach. Jedna z mála chvil, kdy jsem cítil, že se mě tolik nebojí.

Poznámka autora:
* Ne, Jimine. To si myslíš jen ty. ; )