Prodavač kamenů

Prolog

Poznámka autorky: Díky mé skvělé betačtenářce @sheep0face je teď tahle kapitola zbavena pravopisných a stylistických chyb. Jsem ti vděčná!

Prolog- Nekoupíš kámen?

„Pojď sem, chlapče!" ozvalo se zasněženou temnou uličkou. „Nekoupíš kámen?"

Dvě slova stačila.

Proč by měl někdo kupovat...kameny? Možná nějaké drahokamy...ale vypadal snad na to, že by něco takového mohl zaplatit? Nebo jde o léčivé krystaly z moře, hor, půdy i lesů - pro účely kouzelnické, okrasné a všelijaké jiné? Ale to mu taky nešlo do hlavy, proč by to měl někdo nabízet zrovna jemu.

Jenže ten stařík tam stejně seděl, světlo louče na stěně, o kterou se opíral, na něj vrhalo stín a před sebou měl na kousku látky vyskládané nádherné věci.

Ležela tam miniaturní soška kočky, vytesaná snad z rubínu, která zářila vlastním měkkým světlem, a když jste se zadívali do jejích očí, snad vám i připadalo, že na vás občas mrkne. Vedle ní byl zvláštní placatý nerost, který v jednu chvíli připomínal zrcadlo, a když jste se obrátili a podívali se pak zpět, vypadal jako bažina celá z mraků.

A takových zajímavostí se tam nacházelo nepřeberné množství a když se je mladý muž pokusil spočítat, divil se, jak se na tak malý zašedlý pruh látky všechny vejdou.

Nechtěl se zastavovat, spěchal. Ale ten starý pán v kápi jakoby čekal, volal na něj... Téměř proti své vůli poutník přešel k obchodníkovi, decentní úklonou pozdravil a poklekl naproti němu.

„Tak který, mladý příteli?" tázal se prodavač hlasem skoro tak mrazivým, jako tehdejší počasí. Teď, když ho student viděl zblízka, už mu nepřipadal starý, naopak. Ruce v černých bezprstých rukavicích se mu zdály stejně mladé jako jeho vlastní.

Z toho člověka šel strach. Něco na něm bylo tak nepřirozené...

„Co mi o nich můžete říct?" zeptal se mladík nejistě a začínaly ho přepadat myšlenky na útěk.

„Co bych mohl povědět..." zamyslela se osoba.

„Každý kámen spolehlivě jistí

to, k čemu přece stvořen byl

a když podvedeš je, hned to zjistí-

zdalipak jsi to pochopil?

Jeden umí smůlu zmást

druhý smrt přinést může hned,

každý zná dávat i krást

varován byl jsi naposled.

Zvol si ten, co nese lásku,

brzy budeš šťasten jen,

byť opravdovost dáváš v sázku

mocí brzy opojen.

Přivolají slunce

vyvolají déšť- bouři snad

-je sice pěkné mít to k ruce

nenech se však oklamat.

A klenotu blyštivého,

střež se, střež!

Vrátí život do mrtvého

ale přece pro to neumřeš?

Každý kámen přilne k tobě

jako brána k podhradí

přítel zmizí ve velké zlobě...

kámen tě však nezradí."

Jakmile neznámý dorecitoval, posluchači se sevřelo srdce. Bál se, ale zatoužil jeden kámen mít.

„Tak který, mladý příteli?" tajemná bytost zopakovala otázku.

„No...já...nevím..."

„Tvé oči jsou osamělé. Chtěl bys být milován? Stačí jeden kámen a každý, na koho pomyslíš, bude žít jen pro tebe."

Opravdovost dáváš v sázku, zaznělo oslovenému v mysli.

„Ale já si nechci lhát," zavrtěl hlavou.

„Jeden kámen dokáže přinést smrt každému, komu ho věnuješ. Zbavíš se všech těch úlisných nepřátel, kteří tolik ublížili tobě i tvým blízkým..."

„Zabíjet takhle je hrozně zbabělé!" vykřikl zděšeně.

„Ty jsi mi ale náročný zákazník..." povzdechl si obchodník.

„A...a..." osmělil se zeptat mladík, protože mu jedna věta pořád vrtala v hlavě. „Je pravda, že ty vaše kameny umějí vzkřísit mrtvé?"

„Svým způsobem."

To mu jako odpověď stačilo. „Už vím, který chci." Jeho pohled se zastavil na strakatém opálu. „Tenhle!"

„Jsi si jistý? Nuže, dobrá volba, ten ti totiž přinese štěstí."

„Jen...,přinese štěstí'...?" zákazník zněl zklamaně.

„,Jen', mladý příteli? Nejedná se o nějaký amulet, tohle nosí štěstí- zaručené a věčné štěstí. Zlá náhoda tě nikdy nepotká."

Student očarovaně zíral na vyvolený drahokam. Nemohl z něj spustit oči. Zdálo se mu, že se kámen tak podivně třpytí, že k němu promlouvá a barevné skvrnky se před jeho očima míhají.

Na jednu věc ale doteď nepomyslel.

„A...jaká je cena?" Zděsil se. Žádné peníze ani cennosti u sebe neměl a duši nebo něco podobného se mu zrovna dávat nechtělo.

Proto se mu velmi ulevilo, když neznámý soustředěně prohlásil: „Chci tvou šálu."

„Šálu? K čemu?" ptal se, ale ochotně si ji sundal.

„Je mi zima," pokrčil ten někdo rameny, šálu si vzal, ale ta se vzápětí rozplynula v dým.

„Jak...co...?"

„Tím se nezatěžuj. Obchod uzavřen. Bylo mi ctí, příteli." Zdálo se mu to, nebo se ta osoba vypočítavě usmívala?

Tak či tak, mladík sebral drahokam, zamumlal „sbohem", uklonil se a utíkal pryč.

Dvě slova.

Pro převrácení jeho života naruby to bohatě stačilo.