Prodavač kamenů

Kapitola XVI.

Poznámka autorky: Seznam zbývajících kapitol se o jednu prodloužil, protože jsem Výbušniny musela rozpůlit (byly by moc dlouhé - už tahle jedna polovina je o 1000 slov delší než moje obvyklé kapitoly). Bohužel to nešlo jinak, protože je to jádro příběhu, osvětlující Adelaidein motiv, její činy a taky konečně Obchodníkovu totožnost. 

Mimochodem, pro stoprocentní pochopení bych vám doporučila připomenout si prolog, kapitolu 3 a kapitolu 5. A pro ještě stoprocentnější pochopení vysvětlení některých cizích slov: "sukuba" je druh démona, je to ženská démonka, která svádí nevinné muže. V mém příběhu žádná nevystupuje, Adelaide to slovo používá jako urážku. A atmosferický tlak stoupá a klesá - takže není konstantní.

Doufám, že se vám to bude líbit!

P.S.: Také se, prosím, neděste, že je to napsáno možná trošku depresivněji než zbytek povídky. Trošku jsem zapojila morbiditu... Takže varování, žádný obrovský krvák to není, ale trošku kečupu tam proteče. 

Kapitola XVI. - Výbušniny, část první: Náramek

zhruba o půl roku dříve

Daleko od ledových hor, ale od vyprahlého Melleoseffinu co by kamenem dohodil, se zrovna stmívalo. To byl pro místní signál, aby rozsvítili lampióny na střechách a vyšli do ulic. Nejoblíbenější destinací se stávaly restaurace, výstavy, návštěvy přátel, obchody, krčmy a tak dále. Ona však dnes, stejně jako v jiné dny, pospíchala do laboratoře. Vlastně to ani neměla moc z ruky, stačilo jí přeběhnout několik schodišť, aby se ze své ložnice dostala do suterénu.

To by se ovšem musela nepozorovaně proplížit kolem svého bratra.

„Kampak? Víš stejně dobře jako já, že pokud lidské tělo nepřijímá živiny, není schopno života."

Zastavila se a zkusila se usmát. „Jinými slovy mi bráška říká, ať se jdu nasnídat." Zavrtěla hlavou. „Já ale na večerní snídaně nehraju."

„Hlavně, že jsi až doteď spala. A obvykle večeříš ráno a snídáš večer, jako každý normální Saražan." Odešel, nejspíš do kuchyně.

Pokrčila rameny a šla za ním. „Každý normální Saražan neluští prastaré hologramy."

„A vážně si uvědomuješ, že ti to poslali jen proto, že se jim to zdálo naprosto bezcenné?"

„Jednoduše to nedokázali dešifrovat. Autor není moc uznávaným vědcem, takže výzkumníci nedostali žádnou dotaci a nemohli se do toho pustit pořádně. Ale já ano," vysvětlila a posadila se ke stolu.

„Dáš si palačinky?" houkl na ni a hledal v kredenci misku. „A jak už jsi s tím hologramem vlastně daleko? Už víš, co by to přibližně mohlo být?"

Přikývla. „Domnívám se, že jde o návod k sestrojení stroje na úpravu mysli."

„Úpravu mysli? Páni, to zní děsivě."

„Doopravdy to pravděpodobně bude umět jenom vymazávat paměť."

„,Jenom'..." zasmál se. „Mojí sestřičce by měli okamžitě dát cenu za vědu."

„A můj bráška by se mi měl okamžitě přestat vysmívat."

„Já se ti nevysmívám. Myslel jsem to vážně."

„Bráška na mě nemusí být hrdý, to on mě k tomu přivedl! Jenom díky němu jsem tak úspěšná."

Pobaveně se ušklíbl. „Že já ti tehdy tu učebnici fyziky půjčoval..." Shrnul trošku připálené omelety na talíř, posypal to několika zelenými lístky a podal to na stůl. „Jen bys měla občas vystrčit nos z domu. Lidi si o tobě povídají. A neříkají zrovna pěkné věci, to mi věř."