Prodavač kamenů

Kapitola IV.

Kapitola IV.- Po tvém štěstí už není ani stopy

Nepříjemný vřískot a ozvěna rychle se pohybujících křídel stále sílily.

„Netopýři, říkáš?" nadhodil mladík soustředěně.

„Něco takového, ale ne přímo oni. Netopýr řasnatý neútočí na člověka."

„A nechceš náhodou ještě dodat taxonomické zařazení?"

Přikývla. „Říše - živočichové, kmen - strunatci, třída - savci, řád - letouni-"

„To byl sarkasmus," obrátil oči v sloup.

Bezstarostně se usmála. V očích jí jiskřilo. „Cítí Reineterilovu krev. Měl by utéct."

„My bychom měli utéct!" opravil ji dotčeně, sám nevěděl proč.

„Jsou moc rychlí," pokrčila rameny. „A co jsi vlastně studoval?"

„V takové situaci se ptáš?!"

„Je na tom něco divného?" pozvedla obočí.

„Jde po nás hejno masožravých okřídlených myší!"

„No a?" tvářila se opravdu překvapeně.

„Uhm, neměla bys alespoň trošku panikařit?"

„Hm..." zamyslela se. Vytřeštila oči. „Pomoc, pomoc! Já umřu! Já umřu! Reineterile, zachraň mě!" potom se na chvíli odmlčela. „Je to lepší?"

„Nesnaž se to odlehčovat!"

„Když je nebudeš provokovat, nekousnou tě!" prohlásila mírumilovně. V šedých očích jí něco zablesklo.

„Neměň téma!"

„Ale oni tě vážně nekousnou..."

„Kdybych věděl, jak otravná jsi, nedal bych se s tebou tehdy před kasínem nikdy do řeči," povzdechl si bývalý student.

„Já zase tušila, že z nás bude skvělý tým, už od chvíle, kdy jsem Reineterila poprvé uviděla!"

„Máš bujnou představivost."

Jasnovidka už to téma ale patrně považovala za uzavřené. „Nedaleko před námi jsou dvě odbočky. Když půjdeš rovně, umřeš. Doprava to samé. Reineteril se vydá doleva, že?"

„Samozřejmě. Ale půjdeme tam společně."

Ona ho ignorovala. „Oni ho nebudou pronásledovat." Vlastníka kamene momentálně pronásledovalo tolik věcí, že si ani nebyl jistý, o které jeho průvodkyně mluví.

„Nechystáš se mi teď snad říct, že se sama postaráš o hejno lidožravých něco-jako-netopýrů, že ne?"

„Nechystám," zazubila se. „Ale není to špatný nápad..."

„Nemáš ani zbraň."

„A Reineterilovi už pro útěk zbývá jen sto padesát sekund."

„To je mi úplně ukradené!"

„Sto čtyřicet sedm, sto čtyřicet šest, sto čtyřicet pět..."

„To ti tak záleží na tom, abych utekl sám?!"

„Sto čtyřicet, sto třicet devět, sto třicet osm..."

„Tak víš co? Já půjdu, když se mě tak moc chceš zbavit!" rezignoval, obrátil se a šel.

„Myslí ti to!" ocenila jeho volbu černovláska.

Ještě naposledy se otočil a zabodl do ní vražedný pohled. „Pokud si potom, co ses vecpala na mou výpravu, dovolíš umřít, tak tě zabiju!" A ztratil se jí z dohledu.