Prodavač kamenů

Kapitola VII.

Poznámka autorky: Opravy už dorazily i sem. Jde se přehazovat uvozovky...

Kapitola VII.- Smůla tě hluboce zbožňuje

„Je tady hrozně moc lidí. Ohňostroje jsou sice na obloze, ale i tak máme docela blbé místo. Uvidíme jen finální fázi, ale ne celé vypouštění raket- ten blbý dav nám zaclání," pronesl Reineteril otráveně.

„Hm..." zamyslela se Jasnovidka a rozhlédla se kolem. „Mám nápad!"

„Ušetřím nám čas a už rovnou řeknu, že je to pitomost."

„Pojďme se dívat ze střechy támhletoho domu!"

Mladík si povzdechl. „Já snad vidím do budoucnosti."

„Co se Reineterilovi na tom plánu nelíbí?"

„Všechno. Začnu od základů- jak by ses tam chtěla dostat?"

„Nějaká cesta by se našla..."

„Nepřemýšlelas nad tím, přiznej to..."

„Tak pojďme na jeden z těch balkónů!"

„Ten samý případ. To jsou pokoje v nějakém hostinci, nemůžeme se tam jen tak vloupat."

„Do našeho pokoje můžeme."

„My nějaký máme? Nezapomínej, že jsme momentálně úplně na mizině, takže si nemůžu bez kradení dovolit ani pitomé jablko, i přesto, že mám hrozný hlad."

„Zatímco se Reineteril sbližoval s tou záhadnou slečnou, já narazila na jednoho sázkaře švindlíře, a protože mám mírně zlomyslnou náladu, rozhodla jsem se jeho momentální oběti prozradit vítězná čísla a ta získala všechny švindlířovy peníze."

„A tys mu je poté ukradla?"

„Ne. Ukázalo se, že jsem pomohla majiteli támhletoho hostince, a on mi nejenže pronajal jeden z jeho pokojů zadarmo, ale také mi věnoval malé procento výhry, takže jsem mohla koupit dárek pro Reineterila."

„Aha. A to tě nenapadlo koupit místo nějakých blbostí jídlo?"

Na tohle mu odpověděla jen širokým úsměvem: „Tak už honem pojďme, nebo to začne bez nás!"

Nějaká usměvavá stařenka jim předala na recepci klíče, ale moc času tam nestrávili, protože Jasnovidka utíkala na balkón, jako by jí šlo o život. Reineteril s ní musel chtě nechtě držet krok, protože si z nějakého důvodu v tom okamžiku nedokázal představit, že by měl pustit její ruku. Podvědomě věděl, že ta řezavá bolest ze ztráty kamene by se v tu ránu vrátila.

Když probíhali pokojem, všiml si, že kromě skromné výzdoby, porouchaně působící skříně a poněkud rozvrzaného lustru místnost obsahovala naštěstí dvě oddělené postele umístěné ve zdvořilé vzdálenosti od sebe. Bylo mu jasné, že v jiném případě by samozřejmě podle dobrých mravů musel lůžko přenechat Jasnovidce - a spát na zemi se mu vážně nechtělo.

„Už to začne! Už chystají rakety!"

„Zníš, jako by se snad měla poušť proměnit v oceán, ne jako by mělo jenom vybuchnout na obloze pár hořících věcí."

„Reineterilův absolutní nedostatek nadšení mě deprimuje."

„Je to jen ohňostroj..."

„Ne," zavrtěla hlavou. „je to první ohňostroj, který sledujeme společně."

Mladík převrátil oči. „První a poslední."

Ozvala se hlasitá rána a nebe nad nimi se na chvíli rozzářilo obrovskou třpytivou květinou. Lidé jásali a připravovali další.