Prodavač kamenů

Bonusová kapitola 12,5

Poznámka autorky: Tohle původně měla být součást dvanácté kapitoly, ale nevlezlo se mi to tam. Jako samostatnou kapitolu to dát nemůžu, protože to je de facto vata a navíc to nemá ani tři stránky, jenže zahodit se mi to také moc nechtělo. Přeci jenom, taková vata slouží k podrobnějšímu popsání postav a navíc, mrzelo by mě to nezveřejnit, když už jsem se s tím tak patlala.

"Tak fajn. Já idiot jsem s tím souhlasil, že?" pronesl, jakmile se za nimi zavřely dveře.

Posadila se na jednu z postelí a zatvářila se obzvláště nadšeně. "Přesně tak! Přinesla bych čaj, ale nemám do něj bazalku!"

"Neprotahuj to. Prostě se ptej."

Jasnovidka zavrtěla hlavou a poklepala na místo vedle sebe. Trošku neochotně přikývl a sedl si vedle ní.

"Reineteril slíbil, že mi splní mé přání."

"Bez toho úvodu, prosím. Neprotahuj to..."

"Mé přání, vědět o něm všechno."

"Dobře... ale už se prosím tě ptej, já už chci jít spát. Ale odpovím ti na všecko..."

"Ne, já se nebudu ptát. Chci, aby začal vyprávět sám od sebe."

"Když ti to udělá radost..." protočil oči. "Dobře. Jmenuji se Reineteril Ailesmonten a narodil jsem se roku 3306 desátého letopočtu druhé epochy v Severním Anardu. Nejedná se o shodu jmen, opravdu patřím ke klanu Ailesmontenových."

"Čím se ten klan zabývá?"

"Různými věcmi. Distribuce drog...nezákonný prodej zbraní...dokonce, myslím, vlastní i pár nočních klubů. Prostě taková malá rodinná mafie."

"To mi k Reineterilovi nesedí."

"Taky že mě vydědili. Odešel jsem, když mi bylo devatenáct. Nikdy jsem se do...rodinných aktivit moc nezapojoval, ale hlavně mě štvalo, že si na mě ve městě odmalička každý ukazoval. Šeptali si o mně... Už od malička jsem to vnímal a vždycky mě to hrozně mrzelo. Věděl jsem, že naše rodina si za svou pověst může sama, ale stejně mě to vytáčelo." i teď se tvářil trošku nahněvaně. "Toužil jsem všem těm klebetajícím lidem, co na mě hleděli z vrchu, vytřít zrak! Ukázat jim, že já jsem jiný, než všichni Ailesmontenovci, co kdy chodili po zemi!"

"A povedlo se to Reineterilovi nakonec?"

S jistým sebeuspokojením přikývl. "Opravdu pilně jsem se učil a stal jsem se snad prvním členem naší rodiny, který kdy dokončil základní školu! Ale to mi nestačilo. Když mi bylo patnáct, přihlásil jsem se k příjmačkám na tu nejprestižnější školu v okolí. Doufal jsem, že když budu první na listině, přestanou mě mít lidé za primitiva."

"A byl nakonec první?"

"Ne. Druhý..." posmutněl. "Ale to nejhorší přišlo na zahajovací ceremonii. Ukázalo se, že ten, kdo mě předehnal, byla nějaká desetiletá holka... Chápeš, porazilo mě o pět let mladší děcko... Moje patnáctileté já z toho bylo na prášky. Naštěstí se ukázalo, že se zapsala jen na zkoušky a na obyčejné vyučování docházet nebude."

"Jakou měla barvu vlasů?"

"Jak si to mám pamatovat? Nevím...asi černou... Počkat! Ty jsi o pět let mladší než já..."

Usmála se. "Teď už Reineteril nemůže říct, že se známe jen tři dny... Tohle z nás dělá přátele z dětství!"

"Vidíš. Teď už víme, že jsi nechodila do školy, ale vzdělávali tě doma. Měla jsi individuální program a pravděpodobně jsi byla sakra velký šprt, protože jsi v deseti byla na úrovni prváků. Úspěch!"