Prodavač kamenů

Doslov

Poznámka autorky: Zdravíčko! Konečně, konečně mám pro vás doslov! Musím říct, že mi dal zabrat, protože se v něm vyskytuje scéna typu, který prostě napsat neumím, a ani tentokrát se mi nepovedla. Opravdu doufám, že se vám ten konec zdá alespoň uspokojující! Ale samozřejmě, ještě nekončíme, čekají nás dvě bonusovky a možná ještě jedna taková blbůstka navíc. Nuže, doufám, že se vám to bude líbit!

P.S.: A nelekejte se délky tohoto článku. Ten doslov je vážně kraťoučký (3 stránky), ale za ním mám ještě dlouhý, dlouhý, dlouhý uzavírací a děkovací proslov (další 1 a půl stránky), který mi bylo blbé dát do zvláštního článku.

P.S.S: Tahle kapitola je věnována Tris. Chci jí moc poděkovat! Sakra...za své nádherné komentáře si zasloužíte kapitolu všichni, ale už budou jen dvě bonusovky...ale nebojte, pokud se mnou budete mít trpělivost i dál, v příští povídce začnu s věnováními už od první kapitoly a dostane se tudíž na všechny!

Doslov

34. 28. 3329 5. letopočtu 2. epochy

Psychiatr říkal, že mi tohleto pomůže. Vážně tvrdil, že mám začít s deníkem. Fajn, tak jo, ale zrovna teď mě vůbec nenapadá, co sem napsat. Ptal jsem se, ale ten chytrolín se na mě divně podíval a prohlásil něco jako: „Pište to, co se vám ten den přihodilo. Pište o svých pocitech, pane Ailesmontene."

No, ale to už jsem přece udělal! Napsal jsem, že jsem dneska potkal blbého psychiatra, co mi doporučil tu největší kravinu na světě.

Reineteril na chvíli odložil tužku a podíval se na hodiny. Už byla skoro půlnoc, což znamená, že venku už ležela hrobová tma a všichni kromě něj už určitě spali. Protřel si oči. Z té příšerné lampičky se mu určitě zkazí zrak. Ale velké světlo si rozsvítit nemohl, protože by tím probudil Deireaneze.

Milý deníčku, nemůžu usnout. Tečka. To jsou teď moje momentální pocity. Spokojenej, pane psychiatre?

Ale víte co? Tohle není zase tak špatné. Rozhodně mnohem lepší, než tyhle věci říkat Deiovi. Ten se vždycky jenom zatváří takovým tím „chudáčku" výrazem a pošle mě k doktorovi. Asi si neuvědomuje, že já jsem přece doktor taky! Dobře, ještě ne tak úplně. Už mám po první půli teoretického studia, teď půjdu na praxi, pak složím ještě jedny zkoušky a pak až teprve budu.

Když teď mluvíme o tom idiotovi, co teď chrápe tak, že se tu nedá vůbec psát...

V tu chvíli už se u toho usmíval. Začínalo ho to bavit. Než na té židli konečně usne, vyslepičí tomu kusu papíru klidně celý svůj životopis.

Podařilo se mu projet závěrečné zkoušky, takže musí čekat na opravný termín. Ale ho to netrápí. Ani se mu nedivím. Od té chvíle, co mě přivedl zpátky a soud mě zprostil viny, už je na tom mnohem líp. Sice za mě žádnou odměnu nedostal, protože pravý vrah byla Adelaide prostřednictvím Syorean, ale jeho tetička mu uznala „pravého šlechtického ducha plného odhodlání" a zaplatila Foireninu léčbu.

Adelaide...ona je pořád ve vězení. Od našich pěti dní už uběhl rok a pořád o sobě nedala vědět. Nemá povolené návštěvy, takže jsem ji dokonce ani jednou neviděl. Zatraceně...

To jedno slovo byl ten jediný vhodný popis jeho pocitů, který ho napadal. Nervózně se podíval na obálku na stole. Ten dopis už četl asi patnáct tisíc krát a stále nemohl uvěřit tomu, co se v něm píše. A ještě méně mu šlo do hlavy, jak jen mohl na tu pitomost přistoupit...