Prodavač kamenů

Závěrečná bonusová kapitola II. - Soukromé očko

Zatímco jsem se schovávala a utíkala před povinnostmi, alespoň jsem měla dost slušnosti, abych vzniklý volný čas věnovala dokončení dlouho slibované druhé bonusovky. Doufám, že se vám bude líbit! Je trošku delší, protože mi bylo vážně blbé půlit to dvou článků, takže snad to nebude vadit. A co o ní říct? Trošku jsem si zavatovala. Soustředila jsem se hlavně na to, abych vám ještě více přiblížila postavy, jejich záliby a rodinné vztahy, výhledy do jejich budoucnosti a tak podobně, čímž malinko utrpěl děj. Ale moc mě to bavilo psát a doufám, že se tím alespoň někomu zavděčím!

A tím máme vlastně Kameny z krku. Už budou jen opravy starých kapitol, žádná nová. S ohledem na to jsem vybírala i písničku - její text se ani tak nehodí k této bonusovce konktrétně, spíše tak obecně k celým Kamenům vcelku (respektive, k ději ne, jenom k těm sentimentalitám). Také je to pro mě osobně velmi nostalgická píseň, stejně jako se nostalgickou stala tato povídka.

Takže už mi stačí jen popřát vám hezké počtení a moc poděkovat, že jste to se mnou vydrželi přes dvacet kapitol! Děkuji!

Závěrečná bonusová kapitola II. - Soukromé očko

5 let po Doslovu

„To byl už dneska poslední," pronesl mladý lékař potěšeně a zavřel šuplík kartotéky. Dnes už žádného pacienta objednaného nemá. Za chvíli by měla dorazit sestra, která tady bude ošetřovat případné urgentní případy, zatímco on si vezme zasloužené odpoledne a večer volna.

„Odkdy trpí Reineteril samomluvou?" ozvalo se odněkud.

„Odkdy jsme se přestali vyhýbat ordinaci?" prohodil s úsměvem a otočil se. Za ním stála černovláska a zubila se od ucha k uchu.

„Od té doby, co se nudím, a napadlo mě, že si zajdu provokovat Reineterila."

„K tomu budeš mít dneska příležitost až do rána," skoro až zapředl. Opravdu se těšil. V poslední době na sebe neměli moc času a každá chvilka, co spolu strávili, mu byla vzácná.

Ovšem Adelaide namísto toho, aby mu odvětila něco podobně natěšeného, se zatvářila vážně a její úsměv povadl. „Nebudu. Mám práci."

„Co? A to nejde odložit? Vždyť přece víš, že jsem tady od rána do večera, a když se Caileithg konečně jednou za rok nabídne, že to vezme za mě-"

„Ať se Reineteril podívá," prohlásila tajemně, obrátila se a směřovala z ordinace pryč. On ji následoval. Jeho skvělá nálada byla rázem v tahu. Co může být tak důležitého, že jim může překazit společný den? A navíc se tak dlouho těšil.

Na chodbě málem došlápl na jeden z modrých pruhů na pestrém koberci, ale včas se zastavil. Naštěstí, protože tlak na spínač pod modrou spustí síť padající ze stropu. Adelaidino překvapení pro zloděje. Podobnými pastmi pokryla celý dům, ale k vlastnímu zklamání nemohla použít nic opravdu nebezpečného, protože její spolubydlící se chytil každý týden alespoň do dvou.

Ještě než vstoupil do bytu, chytil papírovou vlaštovku, co k němu plachtila. Zatímco vcházel dveřmi do obývacího pokoje, vzkaz si rozbaloval a dal se do čtení. Některé řádky si musel nevěřícně přeletět očima dvakrát.

„Hej...tohle jako myslí vážně?" zeptal se rozhozeně. „Ten chlap je blázen. Najímá si tě na něco takového a ještě za to nabídne přes pět set tisíc zlaťáků?"

„Ten případ přijímám!"

„Ty přijímáš každý případ. Vzpomínáš, jak jsme onehdy honili čísi zatoulanou kočku?" povzdechl si. Posadil se na gauč. „Ale to nic nemění na tom, že si ten člověk vůbec neváží peněz. Chce po tobě, abys mu řekla, kde jeho ex manželka schovala nějaký rodinný poklad, chápu to dobře? A za tohle ti dá pět set. Magor."