Prodavač kamenů

Kapitola III.

Kapitola III.- Štěstí už tě opustilo

Seděl opřený o kmen stromu a pokoušel se usnout. Neúspěšně. Naštěstí cítil teplo kamene v kapse. Vytáhl jej. Opál se třpytil jako slunce a to pro něj dělalo z noci den. Miloval proměnlivost skvrn na tom kameni a přemýšlel, jestli v dějinách lidstva spatřil někdo větší krásu. Požírač duší? Pche. Tak ať. Ať si ta přenádherná věc, co mu přináší takové štěstí a co ho zachraňuje, ať si jeho duši klidně spolkne. Bez duše ostatně žít může- ovšem bez kamene by nemohl.

Kdykoli zamhouřil oči, zdálo se mu, že se propadá do pekla. Obrazy před jeho očima...potoky krve...a ty zoufalé oči té nemrtvé bytosti...Pořád se uklidňoval, že to nebyla jeho chyba- ano, mohl za to Obchodník! Kdyby ho navštívil dříve a prodal mu kámen už tehdy, nic z toho by se nestalo!

A jak se vlastně ocitl na téhle směšné misi? Vážně prohrál v kostkách sám sebe? Znamená to, že je z něj teď otrok? Ale dostane svobodu, pokud přinese ten kámen. Jenže...odkud? To bohužel věděl. A vůbec se mu to nezamlouvalo. Může být rád, pokud to vůbec přežije.

„Nechte ten hrnec na pokoji..." zamumlala Jasnovidka opírající se o stejný strom z druhé strany ze spaní a vytrhla ho tím z myšlenek. „...a pokud chcete toho medvěda zachránit, musíte mi dát klíč od spižírny, jinak mimozemšťané napadnou centrálu..." Reineterila skoro zajímalo, o čem se jí zdá.

Strom, pod kterým seděli, byla košatá rybízovice, na které zrovna rostlo tisíce hroznů chutných bobulí. Měli štěstí, našli snídani dříve, než se vůbec rozednilo. A včera to vypadalo, že bude pršet, ale za celou noc nepadla ani kapka. Každý jiný by si prostě myslel, že to byla klika- jenže mladík se jen usmíval a opatrně schoval kámen zpět do své kapsy.

A v té chvíli to uslyšel. „Našla...jsem tě." Znělo to až moc bděle.

„Jasnovidko...?" Ovšem když se bývalý student podíval na držitelku kamene, spala a dále si poklidně šeptala něco o tom, že musí rychle sehnat dostatek veverek, protože Reineteril namíchl svaz kuchyňského nádobí. Za jiných okolností by mu zalichotilo, že v jejím snu vystupuje i on, ale teď jeho mysl plně zaměstnávala panika. Mělo mu to dojít hned. To ani neznělo jako její hlas. Ale nikdo jiný tady není...tak se mu to muselo prostě zdát.

„Našla jsem tě." Z toho chladného dívčího hlasu by běhal mráz po zádech každému, ale on neměl daleko k smrti strachem. Navíc, měl dojem, že ji už někde slyšel. Ale nikde kolem ji neviděl...

„Kde jsi?" zašeptal tiše a jeho vlastní tón mu zněl přiškrceně a slabě.

„Tady..." odpověděla mu někde z prázdnoty.

„Ukaž se!" vyštěkl, ale snažil se korigovat hlasitost, aby nevzbudil kamarádku. Měl jisté podezření, o koho by se mohlo jednat, a to ho děsilo do morku kostí. Chtěl se přinutit na tu chvíli nemyslet, vytěsnit tu možnost z hlavy.

„Ano, a polož tu vidličku!..." zamumlala dosud spící.

Bytost seskočila z koruny a ladně dopadla do lesní trávy. V bílých vlasech jí uvízl kousek rybízu. „Pamatuješ si na mě, Reineterile?" prohlásila.

On ztuhl hrůzou. Poznával ji. Viděl ji jenom jednou v životě, ale do paměti se mu vryla dokonale. Myslí mu proběhl vztek a spalující zášť, jenže zničující strach odsunul obojí do pozadí. V koutku vědomí si stále vzpomínal na svůj cíl, proč vlastně utekl, ale teď, když se ocitl krůček od jeho splnění, se nedokázal pohnout.

„Ne..." zavrtěl hlavou usilovně po chvíli. Něco v jeho mozku ječelo, ať přestane hrát blbého, ať sebere odvahu, vstane a použije tu dýku, co si schovává za opaskem. Ale v šíleném reflexu ochránit se automaticky přešel na nejpřirozenější obranu. Zapírání. „A jak znáš mé-"