Prodavač kamenů

Kapitola XI.

Kapitola XI.- Zkáza sobce

Prudce se otočil jejím směrem. Očekával, že měl právě slyšiny a ona tam bude stále ležet "mrtvá", nicméně se pletl. Jeho společnice se opírala o zeď a usmívala se jako měsíček na hnoji.

"Jasnovidko... Ty...ale přece tě střelili a-"

"Myslí Reineteril tohle?" Rozevřela dlaň a ukázala mu zakrvácenou kulku. "Otravná věcička. Vůbec nechtěla ven!"

"Ale...to tě mělo zabít!" namítl nejistě. Prohlédl si ji pořádně. Rameno měla pořád obvázané, ale na čele nezbylo ani škrábnutí- ta rána prostě zmizela.

"Doopravdy-"

"To je vlastně jedno." pořád trošku roztřeseně mávl rukou, přešel k ní a pevně ji objal. "H-Hele, pokud bys...pokud bys teď umřela...kdo by mi předpovídal počasí?"

Nemohl tomu uvěřit, ale ke své snad ještě větší nevíře cítil něco, co už opravdu dlouho ne. Upřímnou radost. Byl šťastný. Ani si to předtím ve svém záchvatu emocí neuvědomil, ale to jeho zoufalství před chvílí spustila právě její údajná smrt.

Samozřejmě, pomyslel i na to, že by mohla být teoreticky nemrtvá, ale tu možnost hned vyloučil. Když ji držel v náručí, slyšel, jak jí tluče srdce. Navíc hřála. Rozhodně se o zombifikaci nejednalo.

"Pokud bych umřela a odloučili bychom se, koho bych si dobírala?"

"Hlavně si ale nevykládej tohle špatně. Byl jsem prostě jen překvapený, protože jsi to udělala tak zničehonic. Pokud bys mě varovala předem, že se chystáš umírat, bylo by mi to jedno. Ale...jsem docela rád, že žiješ." Pohladil ji po vlasech.

Přitiskla se k němu ještě víc. "Technicky jsem neumírala."

"Dobře, tak v tom případě ,že se chystáš nahrát svou smrt'."

"Technicky jsem svou smrt nenahrála."

"Dobře, tak se nechám podat. Co to tedy mělo být?" Konečně ji pustil, ale značně nedobrovolně.

"Reineteril by měl vědět, že mám jeden problém."

"Souvisí to s bazalkou?" povzdechl si otráveně.

"Já opravdu neumím umírat."

"Co?!" vyjekl.

Přikývla. "Jsem v tom mizerná."

"Ale to není z lékařského hlediska možné!"

"K čemu dochází, když člověk zahyne?"

"No...přece k oddělení jeho duše a zániku všech funkcí jeho fyzického těla."

"A co kdyby někdo pořád dělal v jednom stádium chybu?"

"Jak to myslíš?"

"Má duše se nemůže oddělit. Tím se proces zasekne a mé rychlé regenerační reflexy mezitím zhojí zranění, na které jsem umírala."

"Aha...Počkat, to nedává smysl!" pozvedl obočí. "A mimoto, čeho jsi tím chtěla docílit? Jít na střelce s holýma rukama a zavřenýma očima..."

"Matematika!" pokrčila rameny. "Selhala mi. Počítala jsem náboje a myslela jsem si, že už mu došly, ale jeden tam ještě pořád byl..."

"Tys počítala kulky?!"

"A co je na tom?" zeptala se, jakoby to v té situaci snad udělal každý.

Vtom si uvědomil ještě něco. Jak to, že mu to předtím nedošlo? Ale teď mu v hlavě vířilo tolik otázek, že nevěděl, na co se zeptat první. "Poslyš, kde je ta babička?!" vyhrkl vyděšeně a rozhlédl se kolem. Žádné rozstřílené tělo neviděl.