Prodavač kamenů

Kapitola II.

Poznámka autorky- Tak teď už to jakýmisi opravami prošlo, ale pořád to není to, co si představuji. Plánuji si ještě více pohrát s popisem města, ale to až na to budu mít náladu.

A děkuji moc mé obětavé betě, že mi s touhle kapitolou pomohla!

Kapitola II.- Štěstí tě nikdy neopustí

Reineteril opatrně našlapoval a dával si záležet, aby nebylo jeho kroky slyšet. Tiše se plížil směrem ke stánku a zatím se mu dařilo unikat zrakům nočních hlídačů. Nesměli ho chytit. Naštěstí však žádný nebyl v dohledu. Mladík věděl, co zapříčinilo, že se tady zrovna minulou noc odehrála nějaká velká oslava a všichni náhodou vyspávají...

Sebejistě se usmíval. Náhody v jeho blízkosti neexistují. Kámen má všechno plně pod kontrolou.

Vešel do prodejního stanu a už si vybíral, co si ukradne k zítřejší snídani. Nebylo vyhnutí - od té chvíle, co zjistil, že všechny jeho snadno vyhrané peníze jsou naprosto falešné a bezcenné, by jinak umřel hlady. Věděl o sobě, že není kdovíjak zdatný zloděj, ale kuš už s tím - s relikvií v kapse se mohl bát akorát té největší nešikovnosti.

Zaměřil se na nůši s jablky. Vezme jedno, vezme dvě a v příštím městě si přivlastní další. Nemohl táhnout s sebou zásoby, protože neměl v čem a ani jemu nevycházel svět tolik vstříc, aby náhodou cestou narazil na pohozený vozík, nejlépe s koněm zdarma.

V tom se mu ale hlavou mihla divná předtucha- někdo ho sleduje. Není sám. Prudce se otočil a skoro vyjekl, jen tak z očekávání. Nic tam totiž nebylo. Ale když se obrátil zpátky, náhle zíral přímo do Obchodníkovy z velké části zakryté tváře.

Ten člověk stál pár stop od něj, nakláněl se a tvářil se hrozivě. Reineteril by za jiných okolností začal křičet jako postava z béčkových horrorů, které tak rád četl jako malý, a ještě raději by se dal na útěk, ale přemohl se. Té myšlenky na přehnané strašidelné příběhy se ale nemínil vzdát - ostatně, ať už se v té tmě podíval kamkoli, připadal si jako v jednom z nich.

„Co chcete?" zeptal se místo toho potichu. Už předem se bál odpovědi - beztak to bude další šílený úkol.

„Nic, co bych měl chtít? Jen asistuji svému starému příteli na zlodějské výpravě..."

„Asistujete...?" Řekl bych spíše, že překážíte.

„Možná by tě zajímalo, že jsou ti v patách," pronesla děsivá bytost a zdálo se, jako by se usmála.

Reineteril se chtěl zeptat na spoustu otázek, ale jeho bojové reflexy znenadání zareagovaly. Někdo učinil výpad nožem a bylo potřeba se vyhnout. Chvíli trvalo, než si poté, co riskantně uskočil vzad, mladík spojil tečky, ale došlo mu, kdo se ho právě pokusil zabít.

„Vy...vy jste na mě zaútočil!" osočil se na maskovanou osobu. Děkoval bohu, že vzpomínky na dvouleté lekce šermu ještě nevychladly.

„Bystrá úvaha. Chtěl jsem tě vidět zemřít s tím naštvaným pohledem, jenže tys to nutně musel přežít..."

„No jo, to už je prostě má věčná chyba!" zavrčel oslovený a vřel v něm vztek. A hlavně nepochopení. Proč se mu někdo, kdo po něm chce, aby mu přinesl nějaký další prokletý kámen z cizích krajů, právě pokusil prohnat dýku žebry? Nešlo mu to do hlavy.

„No, asi tě teď zase chvíli nechám jít dál... ale pozor, příteli, oni jsou ti v patách..."

„Kdo 'oni'?!"