Prodavač kamenů

Kapitola X.

Kapitola X.- Tvé štěstí už je dávno, dávno z dohledu

před několika hodinami

Spousta klobouků. To bylo to první, čeho si všiml, když se svými přáteli dorazil ke břehu nevelké říčky. Kamenité plážičky lemovaly hory nejrůznějších vyplavených čepic, od cylindrů po ušanky a celé to působilo lehce podezřele.

Nedůvěřivě to proskenoval očima a zastavil se. Poté pár vteřin jen tak nečinně stál a nakonec upřel pohled na přístrojek ve své ruce.

Jeho společníci se mu zvědavě koukali přes rameno. Viděli, jak jejich šéf zírá na nějaké tečky, které krouží v různých spirálách v miniaturní krabičce, a absolutně nechápali, jak z toho může něco vyčíst. Ale jemu to očividně nedělalo problémy, jelikož po asi třech minutách intenzivního pozorování teček zavrtěl hlavou.

„Ne. Jejich stopa končí ve vodě. Ale nejsme u přístavu, takže tady rozhodně nekotvila žádná loď, a vsadím se, že ani neplavali." Deireanez se zamyslel. „Tím pádem se tady museli otočit a jít jiným směrem. Od Traldisu na druhou stranu, řekl bych."

„Ale dostanem ho nakonec, že jo?" zeptal se jeden ze studentů obezřetně, zatímco pochodovali za svou kořistí.

„Samozřejmě. Rein nikdy nebyl nějaký supermozek, který by dokázal unikat mým stopovacím metodám," přikývl oslovený samolibě.

„Ale co ta holka, kterou jsme s ním viděli?"

„Stejně je to ale nefér!" vložil se do toho další. „Ten šmejd zabije svýho nejlepšího kámoše a osud místo toho, aby ho potrestal, mu ještě přihraje takovou kočku. Pokud se z ní nevyklube něco jako nájemná vražedkyně, tak fakt přestanu věřit na karmu."

„Reineteril Morixe nezabil!" okřikl ho jejich vůdce hněvivě.

Ale zdálo se, že je naprosto ignorován. „Mně zase jako taková kost nepřipadala. Je hezká, ale takovým...čarodějnickým způsobem. Bál bych se jí."

„To není pravda! Je to bohyně roztomilosti! Já tomu zatracenýmu vrahounovi tak závidím..."

A zatímco se většina skupiny čile hádala o fyzických půvabech Reineterilovy neznámé pomocnice, on se do rozhovoru nezapojoval. Za jiných okolností by s radostí o takovém tématu diskutoval taky, ale teď ho trápily vážnější věci.

Nechápal to. Vždyť on mu chce jenom pomoct! Touží očistit jeho jméno, tak proč před ním utíká? On přece ví, že ta obvinění jsou směšná- ano, s Morixem se často hádali a možná nebyli přímo ukázkový tým snů, ale Deireanez si prostě nedovedl představit, že by jeho stejně starý spolužák dokázal svému nejlepšímu příteli ublížit. Ačkoli sám neměl daleko k jeho šikanování, stejně ho vždycky chránil. Proč by ho měl sakra zabíjet?

A navíc, dobře věděl, že očistění kamarádova jména není jediný důvod, proč prchající dvojici chytit. Prostě to musel udělat. Záleželo na tom všechno. A on to dokáže...vždyť je nejlepší stopař, nebo ne?

„Hele, podívejte! Ty trosky...to byla kdysi vesnice? Co myslíte?" jeden z jeho kumpánů ukázal na černé a rozbořeně působící pole ohořelých sloupů a harampádí. Deireanez se tam skoro ani nepodíval, nějaká vypálená ves ho nezajímala. Pochyboval, že by se tam Reineterilovi zalíbilo.

Ale další věta jeho spolužáka ho vyvedla z omylu. „Ta cedule! To je drsný, co?"

U pěšinky vedoucí ke spáleništi stála dřevěná deska. Díky poplašenému výkřiku poskoka přitáhla jeho pohled a téměř mu vypadly oči z důlků. Nápis na ní zněl: