Rukopisy evangelistky

Kapitola 1. Život ve vězení

       „Tady máš, ty špindíro!" křikl po mě strážný. Nebo spíše věznitel, dalo by se říct.
V těchhle dobách to vážně nebyl moc velký rozdíl. Kdo věřil v našeho Pána, ten byl okamžitě zajat, zabit, mučen a donucen vzdát se své víry. Kdo to neudělal...tak skončil jako já. Navždy vykázána z okolního světa.
Kdyby s tím alespoň princ něco dělal! Princ pff... jak moc ho zajímalo, když celou mou rodinu vyvraždili? Všechny!
Ještě teď mě budily ze spánku jejich výkřiky! To mě nemohli alespoň zabít taky?! Co si o sobě myslí?! Bylo mi dvacet pět! Dobře, o tři dny méně, než teď, ale stejně!
Celé to začalo už mnohem dříve. Prakticky tehdy, co umřeli královna a král. Doteď mi připadá, že to bylo hlavně kvůli démonům. Ty potvory si dovolují občas až moc.
Zahleděla jsem se z malého zamřížovaného okna, kterým by se stěží protáhla kočka. Na chvíli jsem zavřela oči.
Stála jsem uprostřed louky a smála se s mými sourozenci. Tedy... my si tak říkali, byli to nejlepší přátelé. A přesto, že jsme byli všichni dost staří, já byla nejmladší, tak jsme se připojili k těm několika dětem, kterým rodiče neodešli z vesnice, a hráli na honěnou.
„Měli odejít." zamumlala jsem. Sama jsem chtěla, ale nedovolila mi to práce. Dobře, uznávám, strašně hloupý důvod. Kdybych nebyla tak pitomá a poslechla proroky, kteří nás varovali, že máme odejít, že se začnou dít příšerné věci, že přijdou démoni, tak bych tu teď možná neseděla. Nebo bych seděla, ale necítila bych se tak strašně špatně, protože jsem neuposlechla Jeho příkaz.
Praštila jsem do zdi. Celý den jsem tu jen seděla a lamentovala nad tím, proč. Kéž bych tehdy měla dost odvahy odejít. Možná s sebou vzít i rodinu. Třeba bych je zachránila!
Proč je to tak komplikované! Není. Zamítla jsem okamžitě. Jen poslouchat Pána. To se to lehko řekne! Poslouchat Pána. Ale jak to chceš provést? Zkoušela si snad utéct? Ne. Tak vidíš.
Podobné rozhovory jsem vedla každý den. Každý den, co jsem tu byla zavřená. Tři týdny. Tři nejhorší týdny mého života. Možná tři týdny a půl, když počítám tu cestu do Namibia.
Tu bylo mé vězení. Tady to všechno začalo. Celé mé utrpení v podobě hladu, žízně, modřin, odřenin, jizev a spoustě krve všude okolo mě. Převážně té mé. Občas se mi sice povedlo někoho pořádně skousnout, ale nemělo to větší účinky. Bylo jich tu na mě moc.
A to nemluvím jen o strážných. Ostatní vězni byli asi tak pozorní, jako samotný princ.
Nadávali mi. Kdykoli přišel někdo nový, okamžitě mu napovídali, že vařím lektvary, po kterých se každý promění v myš. Jo, myší jsem měla v cele bezpočet. Ale jak si mohl někdo myslet, že bych to dělala? Krom toho, že by to bylo nemožné...
V každém případě jim to docela vycházelo. Nebavili se se mnou ani věřící, ani nevěřící, ani malé děti, dospělí a už vůbec ne ti starší.
Říkali mi čarodějnice. Ano, čarodějnice z cely číslo sedm. Celkem fajn číslo, ne? Byl to skromný apartmánek pro tři lidi, já tu byla sama. Měla jsem tu postel-nebo spíše něco, na čem jsem měla spát, pár kamarádů, kteří mají ze všeho nejraději sýr, každý den kousek chleba a vodu, kdo by chtěl víc?
„Žiješ, tak si toho važ!"
Přesně tohle jsem slýchala strašně často. Ale jaký tohle byl život?
Pohladila jsem svou oblíbenou myšku po hlavě. Za tu dobu si na mě docela zvykly. Já jim dala drobky - stejně mi do jídla dávali opiáty - a ony mi alespoň dělaly společnost.
„Tak co? Co by sis dneska dala k obědu?" zeptala jsem se Lindy.
Odpověděla mi hlodáním kousku slámy. Sama jsem se natáhla pro džbán s vodou. Skoro jsem ho neunesla. Ani jsem se neobtěžovala přelívat vodu do skleničky. Kdo ví, co tam strčili. Už jsem se setkala se štíry, škvory, pavouky a dalšími potvorami.
Musela jsem se zasmát. Oni si mysleli, že mě tím vystraší! Že budu ječet, jak malá holka. Že mě tím odradí od Pána! Taková hloupost. Ne, já už budu poslouchat. Vždycky budu poslouchat. Pokusím se.
„My se pokusíme, viď?" obrátila jsem se znovu na Lindu.
Nechápavě na mě pohlédla. Já to pochopila jako: Jasně, že se pokusíme. Ty se přece už snažíš. A já taky.
Jo, možná jsem byla šílená. Ale co už jsem měla dělat? Byla jsem strašně osamělá. Všechny jsem ztratila a to mi vzalo sílu. Vzalo mi to odvahu cokoliv podniknout. Ani jsem se nepokoušela z vězení uniknout. Proč taky? Co bych tam venku dělala?
Skrývala se před lidmi. Možná i démony, z toho co jsem zaslechla, se chystají osídlit naši zem. Celou Anthilii. To by mě docela zajímalo, jak to chtějí udělat. Tohle by jim přece v paláci nikdo nedovolil. Možná to byli šílenci, ale i tak. Tohle by podlomilo jejich hrdost. A to jeho, fujtajbl, královská výsost, princ Sunbästien, nikdy nedovolí.
Hlupák jeden. Ještě chvíli jsem tak na něj nadávala. Nenáviděla jsem ho. On nám má někdy vládnout? Pf... To bude určitě růžová budoucnost.
Dobře, nikdy jsem ho neviděla, ale to co dělal, nebo spíše to, co nedělal, bylo příšerné. To mu vážně nevadí, že tři čtvrtiny obyvatelstva vsadí do vězení, nebo rovnou zabijí?
Tři čtvrtiny. Asi jsem si to jen nalhávala. Vždycky jsem tak nějak předpokládala, že věří každý. Odmala mě vychovávali v Jeho jménu. Ani mě nenapadlo, že by někdo mohl o Pánu říkat, že je to smyšlenina, nebo šílenost.
V naší vesnici věřili všichni. Do města mě rodiče moc nepouštěli, a když jsem byla dospělá, ani se mi nechtělo. Mí přátelé tam párkrát byli, vyprávěli mi, jak jsou ulice zdobené mramorem. Jak na každém rohu svítí pouliční lampa.
Vážně? Já vidím jen zaprášený chodník a temnou chladnou celu. To není moc příhodné, nemyslíte?
Sevřela jsem ruce v pěst. A všechno kvůli jednomu sobci. Sobci, který neví absolutně nic o Pánu. Prý že celá královská rodina věří... To byla hloupost! Koho zajímají nějaké chrámy, koho zajímá, že pořádají, nebo spíše pořádali, nějaké hostiny, oběti a podobně. Kdyby opravdu věřil, tak tohle nedovolí!
I kdyby ho to mělo stát život! Přesně tak, jak to říkala moje matka. Za Pána se vyplatí bojovat. Za Pána se má bojovat!
Po tváři se mi rozlil úsměv. Očima jsem probodla nejbližšího strážného. Nesnášeli, když jsem to dělala. Začínali tomu, že jsem čarodějka, věřit. Já jsem si je tak alespoň občas držela od těla. Samozřejmě jim to nebránilo v tom, aby mě svázali.
Dělali to jen občas a jen na noc. Ani jsem pořádně nepochopila, proč. Proč bych utíkala? Neměla jsem kam. Neměla jsem nic. Absolutně nic. Byla jsem odmítnutá malá holka.
Malá holka, dobře, možná zas tak malá ne. Byla jsem dospělá, ale to vám moc nepomůže, když jste ve vězení. Pomůže, když máte bohaté příbuzné, když přestanete věřit, nebo když... na to se mi nechtělo ani myslet.
Ani jedno z toho nepřicházelo v úvahu. Příbuzné jsem neměla, natož bohaté a věřit rozhodně nepřestanu.
„Slyšíte, nepřestanu!" vykřikla jsem to nahlas.
Muži se mi jen vysmáli. Tak, jako vždycky. Poslouchat děvče, to bylo mimo jejich chápání. Pochybovala jsem, že by někdo z nich měl rodinu. Při takovém zaměstnání to přece nešlo.
„Už jsi dojedla?" otázal se mě jeden z nich.
Hodila jsem po něm nepříjemný pohled. Tác jsem stihla vybílit. Ne, že by bylo moc od čeho. Krom toho mi pomáhaly myšky.
„Nebuď hubatá!" rozkázal mi a sebral podnos.
„Nic jsem neřekla!" zkoušela jsem se bránit.
Vysloužila jsem si pouze facku. Do očí mi vyhrkly slzy a za to jsem dostala pohlavek. Stiskla jsem rty, abych nevykřikla.
Jak moc to bolelo! Jak může být někdo tak krutý? „Jednou na všechny dojde." Procedila jsem ještě, když odcházel.
Nevěnoval tomu žádnou pozornost. Proč taky?
Já se schoulila do klubíčka. Linda s ostatními už odběhli. Přijdou, až přinesou další jídlo. Uklidňovala jsem samu sebe. Bylo to tak vždycky. Jakoby měli miniaturní hodinky.
Zhluboka jsem se nadechla a otřela si oči. Místo toho, abych přestala brečet, ještě mi začaly slzet z toho, jak jsem si tím do nich vměstnala špínu.
Už jsem několikrát přemýšlela, že by nebylo od věci prostě se trochou vody opláchnout, ale měla jsem jí tak málo. I přes nesnáze s jejím zvedáním nebyl džbánek ani z poloviny naplněný.
V krku jsem měla stabilně vyschnuto.
Pohlédla jsem na kamenný strop. Občas z něj kapaly dešťové kapky, ale bylo sucho. Krásný slunečný den. Co bych asi dělala, kdyby nám vládl někdo normální? Zasnila jsem se.
Běhala bych po louce. Smála bych se. Byla bych šťastná. Se svými blízkými. Ano, spousta přátel a rodina. Jistě, rodina. Rodina na prvním místě. Jak jinak. Ne, na prvním místě Pán.
Klepla jsem se do hlavy. Na prvním místě bude vždycky Pán! Na důkaz svého přesvědčení jsem začala pomalu broukat jednu z mých nejoblíbenějších chvál.
Stráž nečekala ani do druhé sloky. Vytáhli roubík a strčili mi ho do pusy. V duchu jsem se jim smála. To si vážně myslíte, že dokážete umlčet mé srdce?
Zpívala jsem dál ve své duši. Po chvíli mi ale začala vadit podivná pachuť tabáku, po kterém roubík i voněl. Zvedal se mi žaludek, když jsem si uvědomila, že na celou věznici mají těch ucpávátek nedostatek.
Stáhla jsem jazyk co nejvíce do krku. Byl to jediný způsob, jak přemluvit chuťové pohárky, aby mlčely. Netvrdím, že zrovna bezpečný. Už jsem se tímto způsobem málem udusila. Před spaním jsem jej musela chtě nechtě vyndat, ale i přes únavu, která mě sužovala tak dlouho, jsem nechtěla usnout. Kdykoli jsem to udělala, probudila jsem se zbitá. Každé ráno jsem polykala místo tabáku krev.
Znovu jsem zamířila pozornost na to jediné okno, „třeba se odtud někdy dostanu." zašeptala jsem tak potichu, aby mě strážní neslyšeli.