Rukopisy evangelistky

Kapitola 4 Plán

Probudila jsem se s příšernými bolestmi. Analgetika musela přestat působit. To bylo jediné vysvětlení. Na výslovný zákaz sestry na mě ještě tři dny nesměly sáhnout. Překvapilo mě, že dokonce protestovala, aby mě už vzali do vazby. Podle mých, uznávám, špatných zdrojů, odběhla pro vodu a vůbec netušila, že jsem se probudila.
I taková pozornost, i když nevyslyšená, mi dělala dobře. Dávala mi pocit, že se o mě někdo zajímá a to jsem potřebovala nejvíce.
Upnula jsem svou mysl na sen. Zdál se mi poprvé a rozhodně ne naposled. Věděla jsem, co teď mám dělat. Konečně jsem si našla cíl. Cíl, za který budu bojovat.
Musím se dostat ven. Musím to alespoň zkusit. Musím ze sebe udělat zase člověka, jinak bych se zbláznila.
Pohledem jsem provrtávala mříže. Nikdy bych s nimi nedokázala pohnout, to mi bylo jasné. Šance, že bych se někam dostala, když by mě vyváděli, byla nulová.
Moje poslední naděje byla, že bych se dostala na ošetřovnu a prolezla oknem ven. Jednoduchý plán a velmi obtížným řešením.
Neměla jsem ponětí, kolik je venku zátaras. Kolik nebezpečí na mě čeká, ale já musela. Měla jsem jasné poslání.
Uteč z vězení a dosaď na trůn nového vládce. Tohle by měli tvrdit všichni věřící. Sunbästien zrádce musel pryč. Ne ho zabít, jen vyhnat. Co nejdále od naší země. Ať si jde k démonům, když se mu tak nelíbí víra!
Zlostně jsem zaskřípala zuby. Ten pitomec! Jak mohl dopustit, aby se tohle stalo?
Už jsem si ho začala představovat jako rozmazleného fracka. Jednou jsem viděla jeho obraz. Byl na dveřích naší radnice. Ve tváři se možná trochu podobal svému otci, ale jinak to byla koule s nohama a rukama.
Jak ho vůbec někdo mohl kdy uznávat? Jak ho může někdo uznávat? Nechápala jsem to. Po všem, co udělal, měl stále své spojence.
Začala jsem pátrat. Nebylo to vůbec těžké. Stačilo poslouchat ostatní lidi z věznice. Několik z nich bylo rovnou z paláce, nebo z jeho okolí.
„Viděl jsem ho jen párkrát. V poslední době ani nevychází ven. Ani se mu nedivím. Lid by mu tu jeho slavnou vládu hodil na hlavu."
Byla to nejčastější věta v celém zařízení. Nebyl nikdo, kdo by prince nenáviděl. Počkala jsem si na svou chvíli.
Ještě stále mi zbýval den do ukončení mého azylu. I tak se za mnou propašovala Krev.
Tentokrát jsem se nekrčila v rohu. Nějak zvlášť ji to nepřekvapilo.
„Princ musí pryč ze země." Řekla jsem hned, jak strážní odešli. Docela spoléhali na to, že kdybych se dostala ven, tak by mě Krev stejně zabila.
„Co?" Nechápala podrážděně.
„Sunbästien. Není to ten, kdo by měl vládnout." Vysvětlovala jsem. „Je zlý. Zavírá lidi do vězení."
Krev se uchechtla. „Je to malá bečka sádla, ale co chceš jako dělat? Seš tu zavřená. A nevypadá to, že by ti ty tví čarodějnický schopnosti nějak pomohly."
Úplně jsem zapomněla zmínit, že nejsem čarodějnice. Místo toho jsem pokračovala. „Dostaneme se odtud. Půjdeme do Euthöpie. Sesadíme ho z trůnu!"
„Divný." Ušklíbla se Smrt. „Malá holka chce zachraňovat svět. Proč se mi chce tě prostě zmlátit?"
„Nech si to na něj." Odbyla jsem ji. „Pomozte mi. Zajisté vás stihne odměna." Začala jsem ji nabádat.
Očividně se celkem povedlo. „Jak to myslíš, odměna?"
„Jakmile se dostane na trůn spravedlivý vládce, určitě odmění ty, kteří mu k tomu dopomohli. Královské pokladnice přeci přetékají, ne?"
Teď už mě Krev poslouchala se maximálním zaujetím.
„Nebude to složité. Určitě nejsem jediná, kdo ho nenávidí. Lidi se sami postaví za svá práva, pokud uvidí, že se někdo zajímá."
Krev pohodila hlavou. „Hezký, ale jak se odtud chceš k sakru dostat? Všechno je tu střežený."
„Na ošetřovně ne." Namítla jsem pobaveně.
„Ale odtama se dostaneš jenom ty." Upozornila okamžitě.
„Ne já." Zamítla jsem. „Někdo, kdo vyvolá poplach." Tohle jsem měla naštěstí vymyšlené. „Je to jednoduchý plán. Ale všechno řeknu, až přivedeš ostatní."
„Ostatní?" Zašklebila se otráveně.
„Poklad je dost velký pro všechny." Opáčila jsem.
Krev se usmála. „Přivedu." Souhlasila a odešla.
Zazvonil gong ohlašující konec vycházek. S úlevou jsem se svezla na zem. Úlevou? Moje vlastní pocity mi najednou byly cizí. Rozum mi říkal, že všechno, co teď dělám, dělám pro záchranu říše, tak proč jsem se cítila tak sklíčeně?
Odsoudila jsem to k mé situaci. Prostě šílenec, který dá moc na své pocity. Nic nového. Musela jsem se soustředit na svůj plán. Nejen, že jsem ještě měla vychytat pár drobných mušek, ještě navnadit i ostatní.
S odměnou to nebylo vůbec těžké, jak jsme zjistila. Jakmile někdo z nic uslyšel o penězích, začali ochotně spolupracovat a vyslechly můj plán.
„Jeden z nás se dostane na ošetřovnu. Mívají tam pootevřené okno a špatnou stráž." Vysvětlovala jsem. „Jakmile bude alespoň trochu v pořádku, pokusí se vylézt ven. Nepředpokládám, že by v tom byl větší problém. Jak jsem tam byla minule, stihla jsem si umýt ruce." Tohle jsem vážně nemusela říkat. Napadlo mě. „Stačí počkat, až sestra odejde. Když si myslí, že spíte, nechají vás v klidu."
„Ale kdo to bude?" Ohlásil se Zabiják.
„Přesně tak." Přitakal někdo z davu.
„Nikdo se přece jen tak neobětuje."
Pokrčila jsem rameny. „Neděláme to jen pro sebe. Svrhnout Sunbästiena z trůnu je v zájmu všech. Dokud bude on v této zemi, tak se nám povede zle."
„Dokud bude dýchat, tak se nám povede zle!" Vykřikla Krev.
Rozhlédla jsem se kolem, jestli nejde strážný, ale jaksi z nich opadla jakákoliv starost o mé zdraví a jednoduše mě nechali napospas.
„Jde o to, že zavede pozornost jinam." Pokračovala jsem ve výkladu. „Bude to největší hrdina celé akce. Musí být zkušený, obratný, silný..." Odmlčela jsem se. „Někdo, kdo opravdu dokáže udělat zázraky, protože my ostatní, se mezitím zmocníme klíče. Což bude strašně malý oříšek, koukněte." Hodila jsem hlavou k stolku. Byl sice za mřížemi, ale ti, kdo byli chudší postavy, by se tam klidně protáhli.
Sklidila jsem souhlasné přikývnutí.
„Jakmile budeme venku z cel, vyrazíme ven. S tímhle musíte pomoct vy. Já si nepamatuju jedinou cestu."
„Znám cestu, která vede ven." Prohlásila Krev. „Ale je strašně dobře střežená. Nikdo živý tam neproklouzne."
„Jsou tam psi a nějací vojáci, předpokládám."
Krev přikývla. „Hlavně psi."
„To bude samozřejmě úkol onoho odvážlivce, který bude na ošetřovně. Pochybuji, že by vojákům došlo, že se spikneme všichni dohromady. Nebudou čekat takovou přesilu. Těch pár psů, kteří se nevrhnou na daného člověka, přeperete snadno. Pak už zbývá, pokud vím, jen zeď. Je tam i brána, kdyby se někomu nechtělo."
Vězni chvíli mlčeli a pak se spustil tichý jásot.
„Klid, klid." Utišil je Zabiják. „A co potom?"
Přimhouřila jsem oči. „Potom nejbližší cestou do paláce, zničit Sunbästiena Zrádce!"
„No dobře, ale kdo teda bude vládnout?" Zeptal se někdo.
„Kolik z vás tady věří?" Opáčila jsem otázkou.
Zvedla se většina rukou.
„V tom případě si uvědomujete, že nám může klidně vládnout jen Pán, co? A vy ostatní, nebude to fajn, bez vládce?"
„Když ale nebude vládce, kdo nám dá odměnu?"
Zasmála jsem se. „Dostaneme se z vězení, o kolik těžší může být dojít si pro šperky z hradu?"
V okolí propukl opět jásot.
„Ticho, někdo jde." Upozornila Krev a odtáhla se od mříží, jakoby se mě štítila.
Já naučeně zalezla do koutku a něco jsem si začala mumlat. Ještě po mě letělo pár kamenů, některé i dobře mířené, a pak jsem zase osaměla.
Dělalo mi takovou radost, že se věci hýbou. Tak proč ten blbý pocit? Něco, co mě jakoby zžíralo. Něco, co mi trhalo srdce, ale co? Všechno, co jsem činila, bylo v zájmu Anthilie! Tak co? Co se se mnou do háje děje?
Udeřila jsem pěstí do stěny. Za ty dva chabé dny se mi alespoň částečně obnovila síla. Nejspíše to ani nebylo tím, že mi dali chvíli odpočinek, jako to, že jsem měla jasně dané, co budu dělat.
Chybělo ještě tak moc detailů. Tolik, co zařídit. Přesvědčit někoho, aby se obětoval. Dostat ho na ošetřovnu. Se všemi se důkladně domluvit, aby se nic nestalo. A mezitím, samozřejmě, nedat na sobě nic znát.
Jako bych prostě pokračovala ve svém tichém utrpení. Jakoby mě pořád nic nezajímalo.
Uchechtla jsem sem. Docela mě udivilo, jak moc se to podobá Krvi.
Najednou se otevřely dveře. Vešel do nich pan prefekt. Ani jsem si neuvědomila, že by měl přijít. Uchýlila jsem se k osvědčené taktice, Nikdy.
Ani mě to moc nebavilo. Bylo to suché, bez emocí. Jakoby ho moje reakce dokonce těšili.
Divný chlap. Pomyslela jsem si. Dál jsem se tím nezabývala. Jednoduše mi to bylo fuk. Nějaký prefekt v fialovém hábitu mě nemusel zajímat. O toho vůbec nešlo.
Šlo jen o jedno, dostat se z vězení ven. Dostat se ven a nastolit mír.
Najednou mě rozbolela hlava. Ne normální bolestí, jakou jsem ve vězení zažívala pořád dokola. Bylo to... spíše psychické. Nemohla jsem si na něco vzpomenout, takové to bylo. A ta myšlenka chtěla napovrch.
Svěsila jsem hlavu do kolen. Pohled mi spadnul na čekající Lindě.
„Tebe tu musím nechat." Řekla jsem po chvíli. Tak tiše, jak to jen šlo. Možná dokonce jen v duchu.
„Dospělá žena nemůže chodit s myškou po kapsách." Na to jsem ji vyhnala do nejbližší díry.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem tím přišla o přítelkyni. Bylo mi to podivným způsobem fuk. A ten způsob mě měl varovat... �A�o�rQ