Rukopisy evangelistky

Kapitola 8. Ještě hůř, než dříve

       Vyděšeně jsme se krčila v rohu cely. Uplynuly dva dny od toho, co náš geniální plán nevyšel. A všichni kolem mě se ode mě odtahovali ještě více.
Samozřejmě si nikdo neodpustil poznámku o tom, že jsem to vymyslela já. Což vyvolalo jen další otázky, proč mě tu nechali. Jak jsem to asi měla vědět? Já jsem jim do hlavy neviděla! A pokud jde o moji hlavu, tak jsem ji na moment ztratila, tak co po mě ještě chcete?
„Co, už nejseš tak odvážná?" Zašklebil se Zabiják.
Snažila jsme se přemoci zvědavost a nedívat se, kde stojí. Jen jsem seděla v koutku a hleděla do okna. Kolem procházelo tolik volných lidí. A ani jeden o mě nezavadil pohledem.
„Tak i mluvit jsi zapomněla." Přidala se Krev škodolibě. „Copak? Přemýšlíš, jak nás příště prásknout?"
Cože? Vyjekla jsem v duchu. Já jsem vás přece neprozradila! Jak jsem měla vědět, že jsou tam dvoje dveře. Odtud se nejdál dostanete vy. Já tak akorát do mučírny a na ošetřovnu. To je velmi dlouhá procházka, to vám teda řeknu.
Konečně zazvonil zvonec a já si mohla alespoň částečně oddychnout. V rukou mi nepříjemně škubalo. Nejspíše ještě od toho, jak mě natahovali. Zase...
V rychlosti jsem nahlédla do kapsy. Nenašla jsem tam nic než pár drobků. I ta sestřička se na mě zlobila. A já se jí nedivila. Proč by mi měla ještě něco dávat?
Rozbalila jsem papírek. Já vím, že to teď vypadá, že tě Pán opustil, ale to není pravda. Věř a nedej se zlomit. P.S. promiň, že jsem ti nemohla více pomoct, ale nemám k tomu prostředky ani oprávnění.
Srdce mi bušilo žalem. Nedej se zlomit? To se tak dobře řekne. Ale jak to mám udělat? Kdyby alespoň prefekt dal pokoj. S mým opětovným zhoršením byl velmi nespokojen. Ani mu tak nevadilo, že jsem se pokusila utéct jako to, že už jsem s ním zase začínala hrát hru na Nikdy.
„Nikdy." Kéž bych mohla říct, že to byla vždycky pravda.
Někdo zabušil na mříže. Zděšeně jsem pohlédla do tváře strážnému.
„Někdo tě chce vidět." Prohlásil odtažitě a v rychlosti se dostal z mého dosahu.
Obezřetně jsem natáhla krk. Za mřížemi stála podivná postava a bedlivě mě pozorovala. Naklonila jsem hlavu na stranu a chvíli jsme tam jen tak stáli.
„Víš ty, kdo já jsem?" Zeptal se mě neznámý muž.
Pozorně jsem se mu zahleděla do očí. Měl je podivně temné, velmi podobné těm, které jsem viděla u vojáků, kteří mě zajali. „Ne." Odvětila jsem. Že by nová hra?
„Vzpomínáš si ještě, jak ti zabili rodinu?"
Nebyla jsem schopná odpovědět. I kdybych se nerozhodla pořádně si to užít. Jak mi tohle může připomínat? To mě nemučí dostatečně? Mé tělo jim nestačí, ještě budou trhat duši?
„A víš ty, proč se ptám?"
„Ne." Dokázala jsme ze sebe vypravit.
Po tváři mu přejel škodolibý úsměv. „Protože já tam byl. A protože jestli nechceš odvolat víru v nějakého podřadného Pána, tak ti budu připomínat každý jeden detail. Budu za tebou chodit a ty si vyslechneš, jaká byla zábava vás tam všechny vidět. Vyděšené, bez naděje na únik před mými vojáky."
„Tak dost!" Křikla jsem. Všechny nervy, které jsme se dosud snažila alespoň trochu držet na uzdě, vytekly. „To si vážně myslíte, že po tom všem, co jsem si tu prožila, se nechám ovládnout vzpomínkami? Ani náhodou! Já se Pána nikdy nevzdám, slyšíte NIKDY!" Naštvaně jsem přišla k mřížím. On o pár kroků ustoupil. „Můžete mě mučit, můžete si mi vyprávět, jak to bylo krásné, když jste viděl umírat tolik nevinných lidí, ale mě nezlomíte!"
„Nevinných? Nerad tě vyvádím z omylu, ale tvůj lid rozhodně není nevinný." Namítl.
„Co jsme udělali?"
„Protivíte se koruně. To jste udělali." Odsekl. „A ten, kdo to bude dělat..." Ukázal směrem k mučírně.
Odevzdaně a trochu lhostejně jsem pokrčila rameny. „Jestli protivit se koruně znamená, že budu věřit, tak ano. Považujte si mě za vlastizrádkyni. Ale své srdce nezradím." Víckrát už ne. Dodala jsem pro sebe.
„Srdce? Komu jde o srdce? To si myslíš, že ti k něčemu pomůže? Tss. Že všem tak záleží na lásce. Láska." Vyplivl to jako tu nejhorší urážku. „Neexistuje."
Zhluboka jsem se nadechla. „Kdyby neexistovala láska, proč by se lidé brali?"
„Kvůli penězům, majetku, počátečnímu okouzlení. Těch důvodů je hodně." Vysvětloval pobaveně.
Zamračila jsem se. „Moji rodiče se rozhodně nevzali kvůli penězům. Pokud si tak dobře pamatujete na mou vesnici, tak víte, že nikdo z nás nebyl bohatý."
Přešel z jedné strany na druhou. S částečnou hrůzou jsem zjistila, že moje osobní ochranka někam zmizela. „To je právě ten problém mezi vámi věřícími. Myslíte si, že všechno víte nejlépe. Ale upozorňuji tě, že jsme ve sklepení mnoha domů našli velmi zajímavé věci." Zpoza hávu vytáhl obrovský náhrdelník. Kdysi patřil jedné usměvavé paní. Nebydlela přímo ve vesnici, spíše dále k horám. Skoro jsme si na ni nevzpomněla. Chodila k nám pro chleba... Taková milá paní...
„Copak? Nelíbí se ti snad?" Divil se naoko. „A co tohle?"
Nevěnovala jsem náušnicím ani jeden pohled. „Když jsem zde přišla, vzali mi všechno." Přerušila jsem ho. „Moje není nic z toho, co chcete vytáhnout. A i kdyby bylo. Co s tím nadělám?"
Zlostně zavrčel. „Myslíš si, jak nejsi chytrá, ale to tě přejde. Odveďte ji!" Rozkázal.
Ani jsem se nebránila. Jen jsem se pokusila tu cestu co nejvíce protahovat. I tak to trvalo žalostně málo. Zoufale jsme pohlédla na skřipec, ale oni mě odtáhli do vzdálenějšího koutu. Ležel tam dlouhý bič.
Než jsem se nadála, stála jsem připoutána ke zdi. Ten podivný muž si ještě odplivl, než uchopil tu odpornou zbraň. Nestačila jsem si uvědomit, jestli je horší natahování, nebo postupné vybírání masa z mých zad. Hned s prvním úderem se mi celé tělo sevřelo. S jistotou jsem věděla, že mi trhá maso na kousky a ještě si to užívá.
Přesto jsem se snažila, abych nebrečela. Všehovšudy marně. Oči jsem měla zalepené slzami a křičela jsem na celé kolo. Předpokládala jsem, že ten chlapík není jediný, kdo si užívá to, že mě mučí. A tipla bych si, že by si to mohl poslechnout i někdo na druhé straně Anthilie.
„Nechte toho!" Vyjekla jsem.
Na chvíli přestal. „Vidíš, co ti Pán dělá?"
„Tohle mi nedělá Pán, ale vy!"
Mávl rukou. „Ale kvůli Němu!"
Místo odpovědi jsem vydala jen podivné zakňučení způsobené další ránou.
„Copak? Bolí to?" Přidal se jeden ze strážných. „To by ti bylo dobře, kdyby se vám povedl ten útěk, co?"
Chtěla jsem mu věnovat nějaký protivný pohled, ale nedovedla jsem ani zvednout hlavu. Obličej jsem měla zašklebený do podivné grimasy. Bylo mi to úplně fuk.
Cítila jsme jen ostrou bolest v zádech. Měla jsem vůbec záda?
„Au!" Svezla jsem se na zem.
„Tak už ji nechte!" Okřikl je někdo. Pravděpodobně ženský hlas.
Schytala jsem ještě další tři rány, než mi bylo dovoleno užít si chvíli odpočinku.
„A doveďte ji rovnou na ošetřovnu." Dodal hlas. „Pořád abych vám je léčila. Když si chcete užívat, tak je alespoň potom zabijte."
„Ale no tak!" Protočil muž s bičem oči. „Vždyť si jen tak hrajeme. Ono to vůbec nebolí, že ne?"
Teď už jsem protivný pohled vykouzlit dokázala.
„A krom toho. Kdybychom ji rovnou zabili, tak by neměla příležitost vzdát se toho jejich pitomého Pána."
Sestřička se zarazila uprostřed pohybu. Prosím, nic neříkej. Hlavně mlč. Radila jsem ji v duchu. Neprozraď se, jinak se ti povede ještě hůře, než mě!
„I tak. Nebaví mě pořád je uzdravovat." Řekla po chvíli ticha.
Muži nesouhlasně zamlaskali, ale začali mě odvazovat. Prohmatala jsem si odřené zápěstí. Záda jsem absolutně necítila.
Bylo to poprvé, co mě na ošetřovnu vedli s vědomím. Taky mě, hned jak jsem tam přišla, sestřička uspala. Zdáli se mi ty nejpodivnější sny, které jsem si nebyla schopná zapamatovat. Jen několik smíšených pocitů. Nenávist, štěstí, úlevu, bolest... Zkrátka to nešlo dohromady.
Jakmile jsem se probrala, byla jsem zase sama. Snažila jsme se dýchat co nejmělčeji. Každý byť miniaturní záchvěv mým tělem bolel. Jakoby mi někdo střílel šípy do páteře. A nejlépe ještě otrávené.
Doufala jsem, že mi nikdo nevidí do mozku, protože potom by to určitě zkusili. Neodvažovala jsem se otevřít oči. Tolik jsem se bála, že by mě zase zmlátili. Teď už nebylo o odpočinku ani slovo.
Moc dobře jsem si vzpomínala na to, že jsem měla mít ještě den klidu a míru ve své kleci, ale to už nikomu nevadilo.
Zacvakla jsem zuby, abych nevyjekla bolestí, když jsem zapomněla, jak se musím snažit správně dýchat. Slzné kanálky s mým plánem co nejdéle zůstat v jakžtakž měkké posteli nechtěly spolupracovat.
V mozku se mi začala odehrávat milá melodie. Skoro jsem si ji začala pobrukovat. Fantazie si ji vyložila po svém a posílala mi obrázky několika tanečnic.
Nejdříve na pódium vběhly dvě, pak ostatní. Předváděly ty nejsložitější kreace, jaké jsem si dokázala představit. Ladnými krůčky se postupně předváděly před jejich králem. Ten, jakoby si nedokázal vybrat, se znuděně díval na jednu přes druhou.
Ať se dívky snažily, jak chtěly. Jeho pozornost získat nedokázaly.
Najednou na jeviště vběhla malá dívenka. Výskok, pirueta, znovu výskok. Děvčata se jí klidila z cesty. Její energie probudila i rozmrzelého pána.
Už s větším zájmem pozoroval, jak se před ním předvádí. Hudba pomalu vrcholila. Poslední úklonka a všichni jí tleskali.
Dav strhnul i krále. Dívka se stydlivě poklonila.
„Tak to vidíš. Takhle sis pomohla." Zaznělo vedle mě.
Prudce mě to vytrhlo z mých představ zpátky k bolesti.
„Neměla jsi to ani zkoušet. Teď máš akorát větší problémy. A já je mám řešit. Kdybych alespoň měla jak, ale ne. Oni se jednoduše zbláznili..." Na to mi sestřička píchla další analgetika a já opětovně podlehla splašeným snům.