Rukopisy evangelistky

Kapitola 2. Mučení a ostatní příjemnosti

       „Vstávej!"
Jeho hlas se nesl přes celou chodbu. Okamžitě jsem otevřela oči. Už po mě letěla smradlavá hadra. S odporem jsem se do ní pokusila utřít ruce. Výsledek bych nulový. Krom toho, že na ní nebylo ani špetka čistého místa, tak jsme měla všechnu tu špínu zažranou do kůže.
„Připravte se. Za chvíli přijde prefekt!" ohlašoval strážný dál.
Prefekt, prefekt... Zašklebila jsem se. Člověk, který se všechny snaží odradit od jejich víry. Jak ideální v mé, už tak dost napjaté, situaci. To jsem si musela přiznat. Byla jsem na pokraji zhroucení, ale nehodlala jsem to vzdát. Nikdy!
A přesně tuhle odpověď jsem musela opakovat celý den, čtyřiadvacet hodin v kuse. Několikrát jsem to i počítala. Bylo to zajímavé zpestření mého pobytu za mřížemi. Taková hra.
Nejdříve ohlásili dva muži odění do lesklé zbroje začátek. Přišel můj protihráč, nebo spoluhráč, jak kdo chce. Nebylo to vítěze ani poraženého. Byl to rozhovor.
Zpravidla začínal jeho: Tak tady máme naši nezvedenou uličnici.
Já jsem provedla jeden ze svých úšklebků, které jsem se naučila jako malá a které mě nechtěly pustit do dospělosti.
„Tak co, ještě pořád věříš, že tě nějaký Pán zachrání?" pokračoval.
Protože se na tuhle otázku nedalo odpovědět Nikdy, tak jsem mlčela. Taková byla pravidla. Dokud nemůžeš říct „Nikdy", tak mlčíš. Největší zábava byla, že mu to vůbec nedošlo. Nerozuměl přemýšlení zajatých, protože sám očividně žil v přepychu.
„Takže se nevzdáš?!"
Teď přišla moje chvíle. „Nikdy." odvětila jsem klidně s vědomím, že si vedu velmi dobře.
„To mi chceš říct, že jsem ti nedal dost důkazů, že neexistuje?!"
Na tohle by se samozřejmě dalo říct, copak vám nikdo nedal důkazy, že existuje? Ale já vzorně mlčela. Věděla jsem, že mě nikdo nebude mlátit, dokud tu bude pan prefekt. Vojáci z něj měli podivný strach.
„Poslyš, stačí říct to jedno slovo. Nevěřím. To je to tak těžké? Jsi mladá, určitě si najdeš rodinu, práci. Třeba i sám princ Sunbästien by tě přijal do paláce jako kuchtičku." nabízel.
Cítila jsem, jak moje tělo už chce přijmout, ale duše byla naštěstí rychlejší. „Nikdy."
Naštvaně a trochu i zklamaně zakroutil hlavou, „někteří se prostě nepoučí. Nedávají smysl, tihle věřící. Myslí si, že je jejich Pán zachrání a místo toho jsou kvůli Němu uvězněni tady. Upřímně, nic moc," poznamenal k mému ubohému vzhledu.
Jak ráda bych mu plivla do tváře! Nikdy jsem to neudělala. I já jsem před tím jeho purpurovým pláštěm měla nějakou úctu. Možná ne příliš velkou, ale něco ano. To něco stačilo k tomu, že jsem se nechovala jako blázen-ne před ním, ne moc.
„Jak dlouho ještě hodláš odolávat? Abych věděl, jestli máme připravovat skřipec."
Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale má hra mě včas informovala, že bych porušila pravidla. A nejspíše bych se při tom dostala do slepé uličky, jako už tolikrát.
„Dobrá tedy. Místo oběda dnes dostaneš velkou dávku adrenalinu."
Byl to ten nejvíce nóbl výraz, jaký ho mohl napadnout. To byla absolutně jasné. On se obecně vyjadřoval nejspisovnějším jazykem a podobně. Sama jsem to nikdy nedělala. Občas jsem si s ním zkoušela hrát jinou hru, ale nikdy se mi to moc dobře nedařilo. Znal až příliš synonym.
Věnoval mi poslední znechucený pohled a odešel. Ještě chvíli jsem se za ním dívala. Zvláštní člověk. Pronesla jsem v duchu. Pak jsem si vzpomněla na vychování věřící a opřela se o chladnou zeď, aby mi zima trochu provětrala myšlenky.
Ale za co bych se měla modlit? Nakonec jsem spustila dlouhou modlitbu v jazyku, kterému jsem nerozuměla. Samozřejmě, věděla jsem, co chci Pánu říct, jen bylo těžké to formulovat v normální řeči. Takhle to ze mě jen sypalo.
Několikrát jsem se zastavila uprostřed věty a zaposlouchala se do rytmu, kterým mluvím. Ani mi pak nepřipadalo divné, že si ostatní myslí, že jsem čarodějka.
Znělo to spíše jako píseň. Dokonce jsem při tom někdy poklepávala prsty o podlahu, abych neztratila tempo.
„Tak už přestaň!" Zařval na mě neurvale strážný. Bál se mi nasadit roubík, abych mu něco neprovedla.
Odolala jsem pokušení neposlechnout a dál jsem chválila jen v naprosté tichosti. Zbývalo mi ještě pět minut, než se k mojí cele nahrne skupinka ostatních vězňů, aby se mi pošklebovali a uráželi mě.
Pokaždé mě to stálo větší a větší úsilí, abych nevybuchla. Nechtěla jsem ještě více potvrdit jejich přesvědčení. Ten první týden jsem s nimi dokonce snažila i navázat rozhovor, ale nikdo neposlouchal.
Zazvonil zvon ohlašující vycházky. Uklidila jsem se do toho nejzazšího koutku. Možná bych jim měla nastavit i druhou tvář, když mě pohlavkovali, ale...
Přejela jsem pohledem po všech modřinách, co jsem už získala. To mi pud sebezáchovy jednoduše nedovolil.
„Tak tady máme naši čarodějku!" Zasmál se Zabiják.
Samozřejmě měl i jiné jméno, ale já ho znala jen jako Zabijáka. Tady, ve vězení, mu prostě nijak neřekli.
„Nejsem čarodějka," odmítla jsem. S nimi se na „Nikdy" hrát nedalo. Měli až moc otázek a já bych se určitě prořekla. Krom toho na něco jsem mermomocí odpovědět musela, jako například na tohle. Nesnášela jsem, když mi tak říkali.
„A co bylo to před chvíli? Nějaká písnička pro děti?" přidala se Krev.
Ani nevím, proč jí tak říkali. Raději jsem nespouštěla uzdu své, přiznávám, dosti mizerné představivosti. Kdo ví, co bych z toho vyvodila a opravdu se mi nechtělo ještě přemítat nad tímhle.
Pohledem jsem zapátrala, jestli tam není někdo, o kom bych věděla, že věří, ale většina tváří byla neznámá.
„Byla to chvála našemu Pánu," odvětila jsem naprosto vážně.
Letěl po mě kámen. Na poslední chvíli jsem se mu vyhla.
„Jak se opovažuješ mluvit o Pánu! Co si o sobě myslíš?" Spustila jsem tím strašně dlouhé kázání o tom, že by si nevěřící neměli dělat legraci z Pána, že je stihne spravedlivý trest.
Vážně? Já to nevěděla! Oni si všimnou, že zpívám, ale že tu před chvílí byl prefekt a snažil se mě přesvědčit, ať nevěřím, to ne!
„Takže jestli budeš mít ještě jednu poznámku o jediném Pánu, tak..." pohrozil mi pěstí.
Ve tváři jsem mu jasně viděla strach. Nemohl být o moc starší než já. Očividně měl rodinu, na prsteníčku měl ještě teď otlačený kroužek od prstenu. Byl tu nový, poprvé tady, před mým apartmánem.
Ani trochu by mě neudivilo, kdyby byl první den ve vězení a snažil se na sebe neupoutat moc velkou pozornost. Prostě jít s davem. Někdo mu asi zapomněl vysvětlit, co to znamená věřit. Okamžitě jsem tuto myšlenku zavrhla.
„Co, mlčíš? Nemáš, co říct?!" Ozval se znovu Zabiják.
„Mám toho spoustu, co říct," nesouhlasila jsem, „ale co bys chtěl slyšet?" odvážila jsem se trochu provokovat. Nedělala jsem to moc často. Jen pokud mě čekalo nějaké větší mučení. Což čekalo. Potřebovala jsem si trochu utřídit myšlenky. Vlastně bych to měla vzít pěkně z gruntu. Napadlo mě.
Zabiják sevřel ruce v pěst, „tak ty si budeš dovolovat, jo? Abych tam na tebe nevlít!"
„Musím tě ujistit, že tyhle mříže jsou dostatečně pevné, aby mě ochránili před tvými pěstmi," bylo to trochu moc, uznávám. Ovšem co jsem měla dělat? Za pár minut mě čekalo příšerné natahování.
Krev s nimi několikrát naštvaně zalomcovala. Na ženu měla obrovskou sílu, to jsem jí musela nechat. Kdyby se opravdu snažila, tak by se z vězení jistě dostala, jenže, já to moc nechápala, se jí tam jistým způsobem líbilo. Pro spoustu lidí to byla jakási úleva od okolního světa. Pokud jste nebyli na mém místě, tak bylo vězení jen taková déčková noclehárna.
„Ty jedna potvoro! Však ještě uvidíš!" Zuřil Zabiják a přidal se ke Krvi.
Sklíčeně jsem se stáhla do sebe. Nebylo to příjemné. Ano, mříže mě ochránili, ale jejich slova bolely. Ani mi tak nevadily ty urážky, jako fakt, že mi nedali ani jednu volbu. Neptali se mě. Nikdy, nikdo, na nic.
Svěsila jsem hlavu do kolen.
„Co? Už se bojíš?" Zašklebil se někdo z davu.
Já? A bát se? Po všem, co mi tady udělali? Nebuďte směšní! Mě už nikdo nic hrozného neudělá. Začalo to vlasy a skončí končetinami, no a? Komu na tom záleží. Stejně mě budou mučit tak dlouho, dokud nezemřu, nebo nepodlehnu jejich nátlaku, což se prostě nesmí stát!
Ze strany skupinky na mě začali ještě více dorážet, až to otřásalo celou chodbou. Nakonec je strážní museli rozehnat, jinak by to tady celé zbořili.
A já si pořád ztěžovala, jak mám špatný život. Vždyť mě tu hlídali dva docela fešní bodyguardi. Kdybych byla menší, určitě bych si z toho udělala jen nějakou další hru, která by mi dovolila přežít. Teď už jsem neměla dost fantazie.
Na chvíli jsem úplně osaměla. To šli strážní pro provazy, aby mě měli čím svázat. V dlaních mi nepříjemně cukalo. Možná nějaký podvědomý strach. Napadlo mě. Signál, že bych měla utéct co nejdál a schovat se. Jenomže já měla manévrovací prostor jen malou celu tři krát tři a půl metru.
Přesněji dva kroky, tři šlápoty a dvě pěsti na krok, dvě šlápoty a tři pěsti. Počítala jsem to několikrát. Celkem zbytečné. To jsem si pokaždé říkala.
„Tak pojď," rozkázal muž.
Až skoro ochotně jsem se zvedla. Nemělo smysl utíkat. Zkoušela jsem to a nic. Marná snaha a zbytečné vysilování.
Svázali mi ruce za zády. Na jiné dny poměrně bezbolestně. I taková drobnost mě mírně potěšila. Pak jsem si uvědomila, že ten, co mě svazoval, mě ještě nikdy předtím neviděl. Asi mu zapomněli říct, že jsem divná.
Pobaveně jsem se usmála. Pro ostatní to nejspíše vypadalo, jako bych se jim vysmívala, a tak jsem dostala pořádnou herdu do zad. Scvakly mi zuby, jak jsem si nechtěla stěžovat na prudkou bolest. Ucítila jsem pachuť čerstvé krve.
Docela by mě zajímalo, jak to dokázali udělat, že mi začala téct úplně na jiném místě, než mě uhodili. To měli vojáci nějakou lekci anatomie?
Spíše lekci, jak nejlépe a nejefektivněji zničit svého vězně. To by celkem sedělo.
Vzali mě za přečuhující provaz a odtáhli na nádvoří. Sešla se tam spousta lidí. Nevěnovala jsem jim moc velkou pozornost. První den jsem po nich vykřikla, „Jak se na to můžete koukat? Jak ostatní trpí?" Nejen, že můj dotaz byl nezodpovězen, ještě mi přidali další trest.
„Tak tady ji máme," oznámil skoro potěšeně prefekt.
„Je mi ctí vás mít u svého mučení," nedokázala jsem to neříct. Uvolnilo mě to. Alespoň částečně, trochu. V rámci mých možností.
„Na skřipec!" Zavolal na muže.
Ti mu okamžitě vyhověli. Netrvalo jim to dlouho. Po většinu času byl ten šílený stroj nastavený na moji výšku.
Pak to začalo. Věděla jsem, že mi u toho prefekt pokládá otázky. Možná jsem si na vteřinu i uvědomovala, co znamenají i jak bych měla odpovědět, ale nemohla jsem říct ani slovo.
Už po prvním přitažení jsem cítila, jakoby moje tělo explodovalo a pomalu si poletovalo po celém širém okolí.
Nastala pauza. Dala mi chviličku času na to, abych se připravila na další přitažení.
Vykřikla jsem. Všechna bolest ze mě vyjela. Mnozí na jevišti si zacpávali uši. I já bych to nejraději udělala. Hlasivky, které jsem trénovala tak málo se teď ozvaly se svým vlastním řešením mého stavu.
Tentokrát byla přestávka delší. Vojáci se mého křiku spíše obávali, než že by jim extra vadil. Možná si mysleli, že povolávám nějaké duchy, nebo co.
Pane, ty nás neopustíš, Pane, Tvoje jméno...
Začala jsem si v duchu zpívat. Jediný alespoň trochu účinný způsob to přežít. Soustředila jsem svou mysl na něco jiného...
Sedím na palouku. Obklopená květinami. Nade mnou září jasné slunce.
„Au!"
Divoce jsem oddechovala. V páteři mi nepřirozeně zapraskalo. Lámání kostí... byla to novinka. Většinou jsem skončila jen s odřeninami, podlitinami a strašně vyčerpaná. O duševním stavu nemluvím.
Ještě jsem se stačila třikrát nadechnout, než jsem nadobro omdlela, aby moje tělo nemuselo dál snášet tu nelidskou bolest.