Rukopisy evangelistky

Kapitola 3 První nápad

       Probudila jsem se celá rozlámaná. Stačilo by málo a bylo by to doslova. Naštěstí jsem otevřela oči na ošetřovně. To znamenalo, že mě dneska nečeká nic moc velkého. Budu v naprostém bezpečí, dokud dokážu předstírat, že spím.
Okamžitě jsem sklapla oční víčka a mírně pootevřela pusu. Právě včas, abych nebyla prozrazena.
Do pokoje přišla sestřička. Přes stěnu z řas jsem zahlédla, jak bere nějakou injekci a píchá mi ji do stehna. Až teď jsem si uvědomila, že nohy vůbec necítím.
Dívka, nebylo záhodno jí říkat žena, mohla mít tak sedmnáct, pobouřeně zamlaskala. „Co ti muži pořád vyvádějí? Když už chtějí někoho zabít, tak ať to udělají. Já se nehodlám pořád dokola starat o zločince."
Zločince? Já přece nikdy nebyla zločinec. To byla víra zločin? Projíždělo mi hlavou.
„A co teprve ty." Lamentovala sestřička dál. „Už tě tu mám po sedmé. Jakoby tě nemohli rovnou pustit. Stejně neodvoláš. Nikdo, kdo to přečká více, jak týden, neodvolá. Už jim to pak přijde zbytečné. Tobě taky, co?"
Bylo zvláštní ji poslouchat. Přes její mládí měla v hlase podivnou zkušenost. Nejspíše to na ni zanechala situace, v jaké se nacházela. Ošetřovat do vězení přece nešel jen tak někdo pro nic za nic. Dělat vojáka, to ano. Muži se mohli přetrhnout, aby se stali vojákem jeho... výsosti Sunbästiena.
Fakt nechápu proč. Byl to hlupák, co nikdy nedodrží své sliby. A jeho učitelé taky. A ten, který by měl teď vládnout už vůbec ne.
Kdyby tak ještě žili král s královnou, to bylo v zemi dobře. Kdokoli mohl beztrestně věřit. Vlastně, jak vzpomínám, tak věřili skoro všichni. Nikdo se nebál, že by za to mohl být urážen, nebo dokonce stíhán. Teď? Lidé umírali pro nic za nic.
„Tak se na tebe ještě jednou podívám." Vzdychla dívka a prohmatala mi nohy.
Pomalu jsem v nich nacházela cit. Už jsem se bála, že mi je nadobro zlomili. Jak to tak vypadalo, tak jsem zase skončila, jako vždycky. S nulovou psychikou, ale jinak živá.
„Budeš ráda, když na sobě najdeš kousek normální kůže." Mluvila sestřička dál, jakoby věděla, že jsem vzhůru. „Dám ti ještě analgetika. Snižují bolest. Nemám tu dost silná, aby ji přehlušili alespoň na rozumnou mez, ale co mám dělat? Nemůžu zachraňovat, když mi nedají náčiní. Nemůžu zachraňovat zločince."
Zase to slovo. Skoro jsem vykřikla, že jsem nic neudělala, ale nešlo to.
„Kéž mi Pán odpustí." Prohlásila dívka nakonec ztrápeně a odvrátila se ke stolu.
Ty věříš? Málem mi spadla čelist. Tak jak to, že tě taky nezavřou? Jak si to udělala? Proč... pak mi to došlo. Ona nikomu neřekla o tom, že věří.
Dokud to nikdo nezjistil, tak ji nikdo nemohl zatknout, to byla prostá logika.
Tiše jsem zasýpala. Očividně si toho všimla a urychleně vylezla z pokoje. Naštěstí jsem se naučila, že chroptět se dá i ve spánku, takže si ještě chvíli mohu poležet, ale i tak to nevypadalo na moc dlouhou dovolenou.
Alespoň jsem to chtěla stihnout k umyvadlu trochu se opláchnout. Podívat se do zrcadla, co už se mnou provedli.
Zhluboka jsem se nadechla. Nohy naštěstí poslechly a já se dohnala k malému umyvadlu. Ještě nebyly slyšet žádné kroky, ještě jsem měla čas.
Tak rychle, jak jen to šlo, jsem do roztřesených prstů uchopila mýdlo a pokusila se sedřít špínu. K mé úlevě se mi to alespoň částečně dařilo. Pak jsem se ještě stihla podívat do zrcadla.
Ani mě moc neudivil zjev ženy, která vypadala mnohem starší, než skutečně byla. Pod očima měla obrovské kruhy, vlasy, i tak dost krátké, hustě zapletené do sebe, odevšad jí čouhala sláma a tak nějak celkově byla zubožená. Špinavá a každý by se jí lekl.
„Okamžitě stůj!" Poručil mi strážný.
Klidně jsem na něj pohlédla a natáhla před sebe ruce. Ještě stále jsem v nich držela voňavé mýdlo.
„Polož to!"
Poddajně jsem jej položila na kraj umyvadla. Asi si myslel, že bych mu ho mohla hodit do očí, nebo co.
„A teď se ani nehni, než přinesu provaz!" Řekl ještě v rychlosti.
Jo, do armády šli samí chytráci. Kdybych měla alespoň trochu ponětí o tom, co se děje venku, nebo co bych já mohla dělat venku, tak okamžitě využiju příležitosti a vylezu oknem ven. Na druhou stranu, proč bych to dělala? Stejně by mě zase chytili. Běhat jsem sice uměla, ale ne tak rychle, aby mě nedostali psi, kteří se neustále potulovali kolem.
Byla to zkrátka bezvýchodná situace.
„Otoč se zády." Přišel další rozkaz.
Naskytla se mi příležitost naposledy se podívat do zrcadla. Vůbec jsem nevypadala jako já. Nepoznávala jsem se.
Dotáhl mě do mé cely a krutě pohodil na zem. Skoro jsem slyšela, jak mi zase zapraskaly kosti v ruce. Linda ke mně zmateně přiběhla.
„No jo, když tu nejsem, tak nedostanete najíst, co?" Poznamenala jsem.
„Přesně tak. Jak sis mohla dovolit nás tu jen tak nechat?" Slyšela jsem ji říkat.
„Promiň, Lindo, omdlela jsem, když mě natahovali na skřipec."
„Na skřipec? To muselo strašně bolet. Jsi v pořádku?"
Pokývala jsem hlavou. „Dokonce jsem si stihla umýt ruce, podívej." Ukázala jsem jí téměř čisté dlaně ještě stále vonící od mýdla.
Byla to příjemná změna oproti tabáku, alkoholu, nikotinu a ostatním zvěrstvům. Krásné levandulové mýdlo. Přiložila jsem si dlaně k obličeji a zavřela oči.
Jsem na levandulovém poli. Všude kolem rostou květiny. Ano, spousta květin. Po koleni mi přeběhla drobná myška.
Jakmile se snažila dostat se mi do kapsy, donutila mě otevřít oči a smířit se s realitou.
Tázavě jsem strčila ruku do kalhot. Našla jsem tam čerstvý chleba namazaný máslem a drobný papírek.
Chleba jsem pohotově schovala zpátky do kapsy, aby mi ho nevzali. Uklidila jsem se do nejtemnějšího koutku cely a rozevřela papírek.
Já vím, že to teď vypadá, že tě Pán opustil, ale to není pravda. Věř a nedej se zlomit. P.S. promiň, že jsem ti nemohla více pomoct, ale nemám k tomu prostředky ani oprávnění.
Chvíli jsem na ten malý útržek jen zírala. „Co myslíš, Lindo, řekl jí Pán, že mi to má napsat a povzbudit mě, nebo to dělá se všemi vězni?"
Ani mi nezáleželo na odpovědi. Nevymýšlela jsem ji. Vzkaz jsem si držela na hrudi. Byl to můj další přítel. Nový kamarád. Už jsem měla tři. Pokud jsem teda z myšek počítala jen Lindu.
Pána, Lindu a papírek od zdravotní sestry. Tři nejlepší kamarády.
Fajn, byla to, až na Pána, samozřejmě, dosti mizerná společnost. Myš, s kterou si povídám, i když jí absolutně nemůžu rozumět a kus popsaného papíru.
Zasmála jsem se. Byl to podivně přidušený smích. Zněl podivně fanaticky. Mohlo za to moje vyschlé hrdlo a únava.
„Copak, už na nás zase sesíláš nějaké kletby?" Reagoval strážný pohotově.
Věnovala jsem mu vzpurný pohled. „Já na nikoho kletby nesesílám."
„Tak proč se tak směješ?" Nedal se.
To jsem mu měla říct pravdu? „Jsem zavřená ve vězení. Každý by trochu zešílel." Odvětila jsem nakonec. Nebyla to tak úplně lež. Koneckonců, kdo mi zaručil, že jsem nebyla šílená?
Ohrnul nade mnou nos. „Podivné stvoření."
Stvoření? To už mě nepokládá ani za člověka? Vzpomněla jsem si, co jsem viděla v tom zrcadle. Bylo to příšerné. Ano, stále jsem se podobala ženě, ale jen vzdáleně. Stvoření, přesně tak bych se nazvala. Podivné, ohavné, ztrápené. Bytost, která by vůbec neměla existovat.
To jsem začala poprvé uvažovat o útěku. A rozhodně to nebylo naposled.

7L0