Rukopisy evangelistky

Kapitola 10. Dívka s jizvou

       Seděla jsem poklidně na slámě a zírala z okna, když se za mnou spustil neobvyklý hluk.
„Až se tohle doslechne můj bratr, tak vás všechny vsadí do vězení!" Křičel hlas mladé dívky.
Sklidila pouze hlasitý smích strážných.
„Pusťte mě odtud! Víte vy, kdo já jsem?!"
„Užvaněná holka, kterou jsme našli, jak mluví o Pánu. Což je, jak jistě víš, pokud vůbec umíš číst, ty špindíro, zakázáno po celé zemi." Odvětil jí jeden z nich.
Neodolala jsem podívat se. To, co jsem spatřila, mi málem utrhlo srdce. Děvče mohlo mít tak čtrnáct. Rozhodně vypadala na starší, ale v očích neměla zkušenosti. Přes tvář se jí klikatila odporná jizva, která hyzdila jinak pěknou tvář.
„Nechte mě být!" Stihla ještě vykřiknout, než ji svázanou hodili ke mně do cely.
„Koukej ji nezabít!" Ohlásil ještě strážný ledabyle a pak nás všichni nechali o samotě.
Vrátila jsem se k jejímu zkoumání. Chvíli se ani nehýbala. Skoro jakoby nedýchala. Šaty měla ušpiněné, šlapky dodřené. Nejspíše běžela lesem bez bot. Nějaké chudé děvče z nedaleké vesnice s podobným osudem, jaký jsem měla já.
Sebrala jsem odvahu ji oslovit. „Počkej, pomůžu ti." Na to jsem jí systematicky začala odvazovat tvrdé provazy.
Ani jednou sebou necukla. Při tom jsem si byla jistá, že jakmile jsem se jich jen trochu dotkla, musely rudé šrámy kolem kloubů pořádně bolet.
„Jak je ti?" Ptala jsem se dál a mírně jsem se odtáhla, aby se mohla posadit.
Upřela na mě uslzené oči. Chvíli lapala po dechu a pak se posadila do koutku cely. „Nic mi neuděláš, že ne?" Vypískla zděšeně šeptem.
„Neudělám, slibuji." Potvrdila jsem okamžitě.
Vypadalo to, že se mírně uklidnila. Pohledem šátrala kolem sebe. Připomínala mi malé nebohé zvířátko, které někdo zavřel do bedny a ono teď neví, co se s ním děje.
„Jsem Sáricha." Představila jsem se, když dlouho mlčela. „Sebrali mě za to, že věřím."
Její obličej se protáhl do mírného úsměvu. „Pán to takhle nenechá. On ví, že to není on. On ví, co se s ním stalo. Pomůže mu, určitě mu pomůže."
„Komu?" Nechápala jsem.
Chvíli zaváhala. „Já... jsem Serafína." Na chvíli ji zmohl kašel. „Taky věřím."
Nebyla to zrovna odpověď na mou otázku, ale co alespoň něco. „Krásné jméno." Poznamenala jsem.
Kupodivu ji nepřekvapilo, že jsem to řekla. „Sáricha, jsi říkala? Neznám nikoho toho jména. Předpokládám, že pochází z východu. Mají tam překrásné lesy. Většinou zasněžené. S bratrem jsme tam jezdili." Najednou se jí do tváře dostal nepatrný stesk. Urychleně ho zahnala. „Každopádně, velice zajímavé jméno. Musíš být zvláštní, když jej nosíš."
Málem jsem vyprskla smíchy. „Já a zvláštní. Ani v nejmenším. Vyrostla jsem ve vesnici nedaleko Ithaky. Všechno šlo jako po másle, dokud k nám nepřišli vojáci a nezabili mi rodinu. Mě a pár dalších přátel odvedli do vězení. Já jsem ztvrdla tady. Nemám ponětí, proč mě nevzali s ostatními."
Chvíli přemýšlela. „Nemáš nějaké bohaté předky?"
Nechápavě jsem zakroutila hlavou.
„Čím je významné Namibium. Proč zrovna tady, proč..." Začala pozvolna přecházet po cele. Pak si mě pozorně prohlédla. „Neříkali něco o království za mořem?"
Teď už jsem otevřela pusu.
„A o dolech?"
„Nad čím přemýšlíš, prosím tě?" Vyhrkla jsem, než stačila říct cokoli jiného.
Rozhodila ruce. „Spousta lidí, když něco provedou, tak se posílají co nejblíže příbuzným. Hlavně, pokud jsou bohatí. Často za ně zaplatí už jenom proto, že k tomu cítí povinnost. Pokud jde o to království. Mají tam sultanát. Jsi celkem pěkná, rozhodně podle jejich kultury. Jen ty vlasy bych k nim nepřiřadila."
„Zadrž!" Křikla jsem zděšeně. „Jak to jako myslíš, sultanát?"
Pokrčila rameny. „Dívky se posílají sultánovi a jeho synům. Je to odporné, uznávám. Ale dělává se to. A doly. To je snad to nejčastější. Vězni se používají jako levná pracovní síla. Odpracovávají si tak své zločiny."
„Víra není zločin!" Zaskřípala jsem nevraživě zuby.
„Víra..." na moment to slovo převalovala v puse. „četla jsem Písmo Svaté, ale moc jsme o Pánovi nemluvili. Myslím doma."
„Proč? Tvá rodina nevěřila?" Pak jsem si skousla ret. Tohle mohlo být hodně citlivé téma, které jsem nechtěla nakousnout.
„Věřili. Všichni." Oznámila. V hlase jí zaznělo něco, čemu by se dalo říkat hrdost. „Ale pak..."
„A hele, tak ty máš novou kamarádku? Copak, taky máš nějaká zajímavý příběh?" Ozvalo se zpoza uličky.
„Kdo to je?" Špitla ke mně.
„Jeden otrava." Odvětila jsem. „Přijde, probírá se mnou, co všechno mi udělali a pak mě zbičuje."
Její pohled spadl na má záda. Halenka byla červená od krve.
„Jakpak se jmenuješ malá?" Pokračoval muž v kápi.
Odvážně se mu zahleděla do míst, kde by měl mít oči. „Jsem Serafína. A pokud jde o můj příběh. Tak bude velmi stručný. Žila jsem v milující rodině, cosi se stalo a já tu teď trčím. Mimochodem zajímavý plášť. Je z jemného hedvábí. To se u nás nikde nevyrábí. Z dovozu? To by muselo být hodně drahé. Ale proč byste tedy pracoval tady? Neříkejte, že vás baví mučit vězně. Ještě tak, aby to přežili."
„Byl drahý." To bylo jediné, na co se očividně zmohl. I já jsem byla značně vyvedená z míry. Opravdu se s ním začala bavit o pláštích?
„Vždyť jsem to říkala." Upozornila Serafína.
„Odkud jsi?" Začal se muž podivně hodně zajímat.
Podivně se usmála. „Co na tom záleží? Našli mě v cestě z Euthöpie. Je mi čtrnáct, tak si z toho vyvoďte výsledek." Dodala, když ji začal probodávat pohledem.
„Takže z hlavního města. Divým se, že tě rovnou nezabili." Poznamenal ostře.
„Měla jsem štěstí, pokud se tomu tak dá říkat." Souhlasila Serafína.
„No..." zakroutil hlavou, aby se probral. „kvůli tobě jsem tady nepřišel." Do tváře se mu vkradl poťouchlý výraz, který jsem tak nesnášela. „Nebylo to tak dávno, co jsem dostal rozkaz, abych vypálil jednu malou, bezvýznamnou vesničku."
„Jsem si zcela jistá, že nebyla bezvýznamná." Skočila mu Serafína okamžitě do řeči.
„Jak to tak asi můžeš vědět?" Obořil se na ní hlasem, ze kterého bych já okamžitě zmlkla. Ona ale volně pokračovala dál.
„Všude se něco vyrábí. V okolí Ithaky se zpracovává z jedné strany zelenina z polí a z druhé jsou lesy. Nebudu popisovat, k čemu jsou lesy, protože mi to přijde zbytečné." Dodala skoro opovržlivě.
„A kdo jsi, že jsi tak strašně chytrá?!"
Bylo vidět, že na chvíli zaváhala. „Učila jsem se. To na některé věci stačí." Odvětila nakonec s absolutním klidem.
Zato podivný muž zuřil. „Jak si můžeš dovolit se mnou takhle jednat, ty nicko?!" Rozkřičel se tak hlasitě, že to přivolalo stráže.
S dívkou to ani nepohnulo. Spíše jakoby se bavila tím, jak ho to rozčiluje. „Víte vy vůbec, proč mě zavřeli? Před Pánem jsme si všichni rovni. Když říkáte, že jsem nicka já, znamená to, že jste nicka i vy."
Tohle na něj bylo trochu moc. Popadl mříže a prudce je otevřel. Serafína vyrovnaně stála. Prudce ji uhodil do tváře. Ani malá slzička jí nevytekla. Schytala další facku.
„Tak už ji nech!" Začala jsem ji bránit. Nevěnoval mi žádnou pozornost.
„Tak co? Ještě pořád tvrdíš, že jsem..." Místo posledního slova si odplivnul.
„Ale já tohle přeci nikdy neřekla." Namítla popravdě. „To vy jste říkal, že..." Zbytek věty jí vzala pořádná rána do břicha.
To už se mírně zakymácela, ale neustoupila. Postavila jsem se mezi ně.
„Přestaň si vybývat zlost na ní. Je to malé dítě, to ti není nic svaté? Muč si mě, jak chceš. Klidně si mě zabij. Ale ji nech laskavě na pokoji." Snažila jsem se, aby to vyznělo co nejpřesvědčivěji, ale ještě pořád mě bolelo celé tělo z toho, jak mě bičovali. A on přesně věděl, kam má sáhnout, aby to nejvíce bolelo.
Málem jsem se svezla do slámy. Štiplavá bolest mi prolézala celým tělem.
„Tak se uklidni." Chlácholil ho jeden ze strážných a otevřel mu dveře od cely.
Muž ho naštěstí poslechl a vylezl za mříže. „S tebou si to ještě vyřídím." Zasyčel na odchodu.
Serafína mu věnovala sladký úsměv. „Je strašně nešťastný." Prohlásila, jakmile se vyklidil vzduch. „Jsi v pořádku?" Otočila se na mě a se starostlivým pohledem zkoumala má záda.
Mírně jsem se zašklebila. „Bylo mi i líp."
Dívka se rozhlédla kolem sebe. „Proč tu není alespoň nějaká kytka." Začala se rozčilovat a přecházela po místnosti. Pak pohlédla z okna a několikrát podivně zapískala. Už jsem se chtěla zeptat, co to bylo, když se z nebe snesl obrovský bílý sokol.
Spodní čelist mi málem upadla.
„Přines mi něco na ty odřeniny, prosím." Požádala Serafína, jakoby to byl člověk.
Sokol pokýval hlavou a roztáhl křídla.
„Můj nejlepší přítel." Spustilo děvče. „Doprovázel mě na cestě sem. Naštěstí mi ho nechytili. Třeba něco najde."
Snažila jsem se nedivit. Rozedřená záda mi to trochu ulehčovala. Po chvíli se sokol vrátil s větvičkou v zobáku.
„Trochu mi to připomíná ten příběh ze Svatého Písma." Utrousila Serafína a přiložila mi listy na záda.
Sykla jsem bolestí, ale ta začala pozvolna ustupovat. „Co to je byliny?" Zeptala jsem se překvapeně.
Serafína se na ně chvíli dívala. „Nemám nejmenší ponětí. Na krvácení pomáhá mech, ale tohle rozhodně mech není."
Podivný pták jakoby se zasmál a dívka s ním.
„Děkuju." Vzdychla jsem.
„Nemáš zač. To ty ses postavila mezi nás. Mimochodem, to nemusíš dělat. Jsem zvyklá na to, že mi ubližují. Ty tři dny na cestě nebyl žádný med."
„Musela jsem."
Znovu přešla k oknu a pohladila sokola po hebkém peří. „Leť, nebo tě uvidí. Já tě zase zavolám, až budu potřebovat." Přikázala mu a on odletěl.

Zdravím čtenáři :D 
Pro ty z vás, kteří měli to štěstí, že to vydrželi až doteď, mám malinkou prosbu... Prosím napište mi do komentů jak se vám příběh líbí, nelíbí, co byste změnili atd. Díky moc, Vaše Lia W. :D