Rukopisy evangelistky

Kapitola 12. Nový plán

       „Dobré ráno." Hlesla Serafína. Seděla u toho miniaturního okna a hleděla ven.
„Přiletěl tvůj přítel dneska?" Zeptala jsem se jí a postupně si prohlížela všechny odřeniny. V duchu jsem děkovala Pánu, že se mi do žádné z nich nedostala infekce-což bylo vzhledem k podmínkám velmi podivné. Ale co, Pán je všemocný a já si stěžovat nehodlala...
„Poslala jsem ho podívat se, kde jsou démoni. Poprvé, co chci, aby se vrátil co nejpozději." Vysvětlovala.
„Démoni?" nechápala jsem. „celkem daleko na sever. Proč to chceš vědět?"
„Každým dnem se přibližují." Na chvíli se zarazila. „Ty jsi tu docela dlouho, viď?"
Přikývla jsem.
„Jakmile zjistili, jaké má naše země problémy, vytáhly na nás." Vzdychla. „Nevypadá to dobře. Angastar se bude těžko bránit bez pomoci z paláce. A pochybuji, že..." Umlkla.
Já věděla, co chtěla říct a očividně se jí nechtělo to dál zmiňovat. „Démoni? Tady?" Opakovala jsem zděšeně. „To je nemožné. Nebyli tu tisíciletí. Bojí se..."
„Věřících. Tedy Pána." Doplnila Serafína. „Ale pokud budeme zavření ve vězení, tak nám to nijak nepomůže. Oni o tom ví. Ví mnohem více, než si kdokoliv z lidí dokáže představit a zhoršuje se to."
Chvíli jsem to vydýchávala. Jak by tu mohli přijít? To byl nesmysl. Na druhou stranu, ne! V žádném případě nemohou dostat naši zem. Vztekle jsem zaskřípala zuby. „Kdyby Sunbästien něco udělal, tak se nic z tohohle nestane." Pak jsem zase vychladla. „Promiň. Jsem rozčílená. Nejdříve začnou drancovat města vojáci a pak se k nim ještě připojí démoni. To bude vážně super."
Serafína se znovu zahleděla z okna. „Musíme k učitelům." Prohlásila. „Jinak to nejde. Neexistuje jiná možnost, nevidím ji. Pokud Sunbästien rozkáže, aby jim nikdo nepomohl, tak je z celou Anthilií konec. Navždy." Probodla mě pohledem. „Pomůžeš mi dostat se odtud?"
Na moment jsem se zamyslela. Už jednou jsem se pokusila utéct a nevyšlo to. Proč by se to teď mělo povést? „Co na to Pán?" Zajímala jsem se místo odpovědi.
Po tváři ji přejel jemný úsměv. „Náš Pán rozhodně nechce, abychom padli do zajetí démonů. Už teď se od něj odvrací čím dál tím víc lidí, ne tak ještě pokud se k nám dostanou oni."
Přivřela jsem oči. „Jak?"
Serafína se obrátila zpátky na okno. „Nemám ponětí. Ale na něco přijdu. Pokud tu zase nepřijde ten šíleně chytrý člověk, který se ze mě bude snažit vymámit mou minulost."
„Mimochodem, jak to dokážeš?" Odešla jsem s úlevou od tématu. Vážně se mi nechtělo bavit se o tom, jak se z tohohle zapeklitého vězení absolutně nedá utéct.
„Co dokážu?"
„Mluvit s ním."
Zasmála se. „Je to jen další muž. Prosím tě, v paláci jsou horší. Jednou jsem potkala prince, už ani nevím, jak se jmenovat, odkudsi ze západu. Jeho otec byl velký sultán s harémem a tím vším okolo. Přijeli k nám na přátelskou návštěvu ne moc dlouho po tom, co zemřeli král s královnou. Byl to nevysvětlitelný hlupák. Neustále za mnou chodil. Když o tom tak přemýšlím, tak chodil absolutně za každou dívkou ve městě."
„Proč?" Divila jsem se.
„Chtěl vlastní harém." Otřásla se Serafína. „Fuj. Ještěže s ním žádná neodešla. Krom toho, že je to absolutní hloupost, aby měl několik ani ne manželek, tak byl neskutečně ošklivý." Přejela si přes jizvu. „A já mám co říkat, co?"
Nesouhlasně jsem pohodila hlavou.
„Ale já bývala pěkná. Možná i proto se mnou princ Sunbästien tolik času."
„Jsi pěkná." Ujistila jsem ji. „Ta jizva tě dělá akorát zajímavější. Jen by to chtělo čistější šaty." Dodala jsem pro věrohodnost. „Řekni, co jsi ještě zažila v paláci?" Nadhodila jsem, když dlouho mlčela.
„Je toho tolik." Poznamenala. „Kde bych měla začít?"
„Nejzábavnější historka." Navrhla jsem.
„Vždyť jsem ti říkala, jak jsem se učila jezdit na koni." Pokrčila rameny.
„To bylo jen neskutečně roztomilé." Namítla jsem.
„Jak ti to může přijít roztomilé?!" Vyhrkla. „Uvědomuješ si, jak to bylo otřesné? Vždyť... máš pravdu, bylo to svým způsobem roztomilé, ale už jsem vyrostla." Bránila se.
„Tak povídej." Popoháněla jsem ji. Čekala jsem, že za chvíli přijdou vojáci s obědem a ti by nás určitě vyrušili.
„Dobře." Souhlasila. „Nevím, jak moc ti to bude připadat vtipné, ale je to rozhodně další ze série průšvihů v paláci, na které nikdo nepřišel. Jednou jsem si tak vyšla do zahrady. Už mě štvalo, jak mě pořád někdo pronásleduje. Udělali si ze mě zámeckou paní. Na každém kroku za mnou vlál doprovod, jako bych byla nějaká královna. Tak jsem zahnula za pár keříků, za pár fontánek, a když už jsem si myslela, že nikdo nikde není, objevila jsem starou bránu. Musela tak být ještě z dob našich prababiček. Vedla do zpustošené zahrady. Byla obrovská."
„To o ní nikdo nevěděl?" Skočila jsem jí do řeči.
„Nejspíše ne." Přitakala. „Nebo se mu zdála tak poničená, že o ní nechtěl vědět. Jenže co se ostatním mohlo zdát jako beznadějný kus země, já jsem pokládala za jediné místo, kde na mě nikdo nemohl. Chodila jsem tam každý den a zpravovala, co se dalo."
„Jak prosím tě?" Přerušila jsem ji znovu.
„Tak trochu jsem si vypůjčila pár věcí od zahradníků." Přiznala omluvně. „Ale všechno jsem vrátila."
„To jim nic nechybělo?" Nechtěla jsem věřit.
„Mám pocit, že byli spíše rádi, že nemusí nic dělat." Odvětila Serafína. „Ale abych se dostala k pointě." Na moment se odmlčela. „Když už byly cestičky alespoň trochu schůdné, narazila jsem na tajné dveře."
„To je jak z nějaké pohádky." Poznamenala jsem.
„Celý můj život byla jedna velká pohádka." Pokývala hlavou a pokračovala. „Vedly přímo do kuchyně a stejně jako o zahradě, nikdo nevěděl, kde jsou. Neodolala jsem pokušení a vzala si pár buchet, co kuchařky zrovna připravovaly. Kéž bych mohla vidět jejich výrazy." Zasmála se.
Pohrozila jsem jí prstem. „Ty jedna. To se přece nedělá."
Serafína protočila oči. „Já vím. A proto jsem o tom řekla princi. Abych měla výmluvu, kdyby na mě přišli."
„Co udělal?" Zajímala jsem se okamžitě.
„Coby? Chodil se mnou."
Kdybych neměla tak špinavé ruce, tak bych si zakryla pusu. Už jsem si ji představovala, jak se společně s Sunbästienem vrhá do temné chodbičky a nenápadně uždibuje z kuchyně.
„Já vím, je to hloupost. Ale... byly to nejkrásnější chvíle, co jsem v paláci zažila." Vzdychla Serafína a nastalo několika minutové ticho.
„Jídlo!" Ohlásil voják a prostrčil nám tác s vodou a chlebem.
Serafína si skromný pokrm změřila pohledem a odvrátila hlavu.
„Musíš něco jíst." Pobídla jsem ji.
Jen zakroutila hlavou. „Prosím, už se mě neptej na palác." Řekla a usedla na postel.
Němě jsem sklopila hlavu. „Nechtěla jsem." Zašeptala jsem tak potichu, že jsem pochybovala, že by mě mohla slyšet.
Seděly jsme tak snad půl hodiny. Já před už dávno prázdným tácem a Serafína na mé posteli. Dala bych krk za to, že jsme obě myslely na minulost, ale nebyla to tak úplně pravda.
„Ty mříže nejsou zase tak pevné." Prohlásila po chvíli dívka a pomalu k nim došla. „Jsou moc staré, aby držely nějak moc pevně v kameni. Tohle vězení stavěli za krále Leodise. Tehdy ještě nemohli vědět, jak provrtat dost hluboké díry do něčeho tak pevného." Zkusmo trhla za konstrukci.
K mému údivu se mříže mírně zachvěly. Hleděla jsem na to zjevení s otevřenou pusou. „Nesmysl." Uteklo mi.
Serafína si okno ještě jednou prohlédla. „Všichni věřili, že tohle vězení je nejpevnější z celé Anthilie. Nikdo ho nepřestavoval nebo nekontroloval století."
„Ale co s tím chceš dělat?" Dohnaly mě pesimistické myšlenky. „Ani jedna z nás to nevytáhne. Potřebovaly bychom větší sílu."
„Já vím." Souhlasila. „Ale Pán to ví taky. A pokud by opravdu chtěl, tak by nám poslal někoho, kdo by nám byl schopný pomoct."
„Jak prosím tě?" Zaskučela jsem zoufale. „Serafíno, odtud se prostě nejde dostat."
Zpražila mě nepříjemným pohledem. „Četla jsi vůbec někdy Svaté Písmo?"
Překvapená její reakci jsem se opřela o zeď. „Fajn. Souhlasím, Pán dělá zázraky. Promiň, už jednou jsem se spálila, nechci znovu."
„Tentokrát to vyjde." Ujistila mě odhodlaně a obrátila pohled k naší naději.