Rukopisy evangelistky

Kapitola 15. Uprchlice

 „Taky ti to připadá tak nesmyslné, jako mě?" Nedokázala jsem vydržet to nic, co se kolem nás odehrávalo. Strážní poklidně spali v pracovně. Očividně nepředpokládali, že po tom incidentu se budu ještě snažit utéct. Vždyť to byl nesmysl! Tehdy jsem to plánovala týdny s celou věznicí a teď? Můj život měla v rukou čtrnáctiletá dívka a nějaký člověk... a samozřejmě Pán, což bylo jediné uklidňující.
„Připadá mi to nepravděpodobné." Prohlásila. „Ale po tom, co se všude děje mi nesmyslné nepřipadá skoro nic. To, že se k nám dostali démoni, to je nesmysl."
Pokývala jsem souhlasně hlavou. Jak to vůbec dokázali? Severní moře byla střežena bedlivěji než cokoli! I kdyby se princ najednou rozhodl, že s nimi bude spolupracovat, tak okolnosti nabrali nečekaný a pro věřící velmi nepříjemný spád.
Serafína poklepala na chladný kámen. „Už by tu měl být. Nelíbí se mi, že to tak trvá."
„Musí se tu nějak dostat nepozorován." Namítla jsem na obhajobu naprosto neznámého muže.
„No dobře." Zavrčela podrážděně.
V jejím chování začala být cítit nervozita a očekávání. Přesto žádný strach. A to mě děsilo nejvíce. Jak to, že se ta malá vůbec nebojí? Haló! Prcháme z nejlépe střežené věznice v Anthilii, každý by se alespoň trochu bál! Že by byla tak pevná ve víře? Napadlo mě najednou.
Pak jsem zavrtěla hlavou. Třeba mluvila o Pánu, ale několikrát mi opakovala, že o Něm nic moc neví. Jen to ze Svatého Písma. Což by teoreticky stačilo...
„Poslyš, až se dostaneme do tábora, začneš mě učit?" Zeptala se mě na potvrzení mých myšlenek. Byla to další prapodivná věc, kterou dokázala.
Naklonila jsem hlavu na stranu. „Jak to myslíš?"
„Vykládat Písmo. Evangelisté to přece umí." Vysvětlovala.
Málem jsem vyprskla smíchy. „Já a evangelistka? No tak. To přece znamená, že tě ostatní poslouchají, když mluvíš o Pánu... Mě neposlouchal nikdo."
Založila si ruce v bok. „Já tě poslouchala."
„Co?"
„Říkala jsi mi o Pánu."
„Kdy, prosím tě? Co já vím, tak se bavíme akorát o tom, jaké by to bylo, kdybychom byly jinde."
„No právě." Přikývla. „Říkala jsi, že kdybys měla moc, tak by ses postarala, aby v tvé říši každý věřil, nebo měl alespoň předpoklady k tomu, aby věřil."
„Jak tohle souvisí?"
„Pořád myslíš na Pána. Jsi zvyklá o Něm mluvit. Nevadí ti to. Kdyby ano, tak tu teď nesedíš." Dodala rychle. „Sáricho, tys mohla říct, že nevěříš, utéct do hor a tam se tisíckrát Pánu omlouvat, že jsi lhala. Ale tys to neudělala."
Zalapala jsem po dechu. Napadlo mě to, ale proč bych... „Však ty taky." Dokázala jsem ze sebe dostat.
„Já neumím mluvit o Pánu." Zamítla. „Ale ty ano. Donutila jsi mě poslouchat, spousta lidí by ti řeklo, že je to nadlidský čin."
Vztáhla jsem ruce do výšky na důkaz, že se vzdávám. I tak mi to připadalo absurdní. Já a evangelistka? Chodit po Anthilii a mluvit o Pánu před zcela neznámými lidmi? Ne, ani nápad.
V tu ránu se zvenčí ozvaly tlumené kroky. Už jsem je slyšela tolikrát. Serafína nedůvěřivě natahovala uši.
„Je jich víc." Hlásila šeptem.
Ozvalo se zahoukání sýčka. Oplatila jsem mu ne příliš povedeným napodobením.
Za mříže se dostalo kovové páčidlo. Po očku jsem sledovala dveře kanceláře, jestli ten šílený hlomoz nikoho neprobudil. Bylo by to pravděpodobné. V okolním tichu se všechno tak strašně rozléhalo, až to nebylo pěkné.
Tep se mi zvýšil na tři sta dvacet za milisekundu. Měla jsem co dělat, abych se dokázala nadechnout. Adrenalin mi vesele plaval v krvi a bylo mu úplně jedno, že mi z něj za chvíli praskne hlava.
Tak dlouho jsem byla ve vězení a... pokud se teď neuklidníš, tak ještě dlouho budeš! Okřikla jsem se a alespoň částečně se začala znovu soustředit na probíhající akci. Ó, jak já jsem chtěla ven! Pryč z tohohle zapáchajícího místa! Jak moc, moc, MOC!
„Pane, prosím, požehnej nám. Pokud je to Tvá vůle, ať se odtud dostaneme, nebo alespoň Serafína. Ona si to zaslouží, já vím, že Ty víš..." Začala jsem se polohlasně modlit.
Naši zachránci na chvíli ustali, aby se vyčistil vzduch. Pak někdo pořádně třísknul do zdi. Bylo to tak náhlé, že to muselo probudit celou věznici. Přesto se nic nestalo. Udiveně jsem koukala kolem sebe. Dobře, Pán rozhodně chtěl, abychom utekly.
„Všechno v pořádku, holky?" Ozval se přátelský hlas zvenčí.
„Jo." Šeptla Serafína. „Stráže spí. Jak u vás?"
„Nikde nikdo." Nahlásil. „Ale musíme být rychlí. Zeď už skoro povolila, jen několik pár ran a zdrháme."
Obě jsme přikývly. Tak nějak nám nedošlo, že to stejně neviděly. Další rána proťala vzduch jako dobře mířená střela.
Opět se nikdo neprobudil a mi to začínalo být podezřelé. To jim někdo dal do jídla uspávací bylinky? Přimhouřila jsem oči. Serafína, která se doteď zajímala jen o kameny kolem železného zábradlí, mi pohled oplatila tím nejnevinnějším výrazem, jaký jsem u ní viděla.
„Tys je uspala." Sykla jsem rozhořčeně.
„Jo, ale je to slabé." Protočila oči. „Ráno se vzbudí. Nebo teď, pokud to nadělá moc velký hluk." Dodala ostražitě.
Rozhodla jsem se tím pro tento případ nezabývat. Přece jenom jsem měla až moc velký zájem dostat se z téhle kobky na svět.
„Dobře, ještě jednu a půjde to." Nahlásil muž za zdí. Poslední rána byla snad nejhlučnější. Krev mi zamrzla v žilách, až jsem nevěřila, že tamtudy někdy protékala.
Železo párkrát zapraskalo o zem. Serafína na drobný otvor hleděla s posvátnou úctou. Kdybych ji nepostrčila kupředu, tak by tam stála ještě hodně dlouho.
Začala se soukat do otvůrku. Ta příšerná hladovka přece jenom k něčemu byla. Kdybych nezhubla, tak bych se tama nikdy neprotáhla.
„Dávej pozor," špitla dívka z druhé strany. „je tam stále kus železa."
Opatrně jsem prostrčila ruce a hlavu. Musela jsem vypadat tak komicky! Půlka těla venku a půlka vevnitř. Skoro jsem se tam zasekla! Srdce mi střídavě vynechávalo a bilo čím dál rychleji. Ještě kousek, ještě malý kousek. Uklidňovala jsem se systematicky. Při posledním potáhnutí jsem si rozedřela lýtko do krve. Upřímně to skoro nebolelo. Problém byl v tom, že ty Serafíniny opiáty právě přestaly fungovat.
Zevnitř se ozvaly rozčílené hlasy a téměř okamžitě poplach. Zděšeně jsme začali uhánět do nejbližší uličky. Poplach se spustil naplno. Celé město hulákalo a v oknech zazářilo světlo. Muži nás strhli do stínu pod jakousi plachetku.
Zřetelně jsem slyšela, jak se bojím. Kolem nás kdosi proběhl. Jeden ze zachránců mě chytl za ruku a vyrazil podél stěny. Takhle jsme oběhli půlku domu, než jsme narazili na další. Chvíli, jakoby jeden z nich-nejspíše pastor, se kterým si Serafína dopisovala-zvažoval, jestli máme zahnout do úzké uličky, ale pak se rozběhl na druhou stranu a nám nezbylo než ho následovat.
Na rohu domu jsme museli zastavit. Téměř před námi proběhla celá četa po zuby ozbrojených vojáků.
„To není společnost, kterou bych zrovna vítal." Prohlásil pastor a překryl Serafínu vlastním tělem.
„Kolik máme času?" Zajímal se ten druhý.
Sklidil jen posměšný pohled. Jasně, že jsme neměli čas. Utíkali jsme z vězení a poněkud podivným způsobem se nám to skoro dařilo.
„Jsou za námi." Stačila šeptnout dívka, než jsme vyrazili zběsilým tempem cestou za vojáky.
Snažili jsme se držet co nejvíce ve stínu, což nám značně znemožňovala ječící siréna, kvůli které se všude rozsvěcelo. Už jsem si myslela, že to celé musíme vzdát, protože se vážně nedalo nikam jít, když nás vtáhli přes jakousi zeď.
Ani jsem nechápala, jak jsem přes ni přeletěla. Serafína vedle mě těžce oddychovala. Já jsem tak trochu zapomněla, co to dýchat je.
„Ještě kousek. Není to daleko." Uklidňoval nás druhý muž a vyšel podél zdi.
Za námi jsem slyšela dusot nohou. Naskočila mi husí kůže. Zničehonic se otevřely dveře a my vpadli dovnitř.