Rukopisy evangelistky

Kapitola 16. Na život a na smrt

       „Pokoj pro čtyři, prosím." Ohlásil pastor a vytáhl pořádný váček s penězi.
Recepční, téměř celé schovaná za pultem, se na nic moc nevyptávala a hodila po něm zrezlé klíče. „Druhé patro, nalevo." Zaskřípala úděsným hlasem a ponořila se do rozečtené knihy.
Udivilo mě, že si vůbec nevšimla, v jakém stavu jsme přišli. Z posledních sil jsme vylezli do druhého patra a zamkli se v pokoji. Okno bylo zahaleno temným závěsem, takže vůbec nevadilo, že jsme zažehli pochodně.
Až teď jsem si mohla prohlédnout tváře našich zachránců. Ten, kterého jsem považovala za pastora, mohl mít tak čtyřicet. Vysportovaná postava, nakrátko sestřižené vlasy. Ten druhý byl o poznání mladší, modré oči, blond vlasy. Skoro jako z dívčích románů.
„Jste v pořádku?" Zeptal se pastor a bedlivě si nás střídavě prohlížel.
„Celkem jo." Odvětila Serafína, když trochu popadla dech.
„Nemáte vodu?" Požádala jsem chraplavým hlasem.
Blonďák mi okamžitě podal láhev. S vděčným úsměvem jsem vypila naráz skoro polovinu. Zbytek jsem nabídla Serafíně.
Dívka se na pití dívala jako na zjevení. Jakoby tomu nemohla uvěřit. Ne, že bych já mohla...
„Jsem Alkarno, tohle je Derik. Rádi vás poznáváme." Představil se starší muž.
„Sáricha." Hlesla jsem.
„Serafína." Přikývla dívka.
„Odpočiňte si." Nabídl Derik gentlemansky. „Budeme hlídat. Zítra za úsvitu vyrazíme."
„Nebude to nebezpečné?" Namítla jsem.
„Bude nebezpečnější, když poběžíme s unavenými děvčaty." Ušklíbl se.
Pohoršeně jsem si založila v ruce v bok. „Ta unavená děvčata strávila poměrně dost času ve vězení."
Derik se zasmál a ukázal na dvě postele. „Odlehčení situace. Vyspěte se. Zítra nás ještě čeká perný den."
Poslušně jsem zalezla pod měkkou peřinu. Ani jsem nestihla pořádně zavřít oči a už jsem spala. Tak krásně měkká matrace...
Jenže to netrvalo ani deset minut a už mě budili. Podivné bylo, že svítilo slunce...
Alkarno nám podal šaty, které vytáhnul vážně nevím odkud a slušně odešli za dveře. Serafína neváhala ani pět vteřin a strhala ze sebe ušpiněné a rozervané šaty. Mi to trvalo o něco déle. S každým pohybem se krytě ozývala záda. Nechápala jsem, jak to mohla dívka přežít. Látka strašně škubala za každý malý stroupek. Na druhou stranu, jakmile jsem je na sebe natáhla, cítila jsem se o padesát procent lépe.
Němě jsem kývla na Serafínu a vyrazily jsme ven z pokoje.
„Pospěšte. Brána města není daleko, tam by nás nikdo neměl pronásledovat, ale vojáků je tady jako much." Oznámil Alkarno. Derik mu ochotně přikyvoval.
Serafína se mírně přikrčila a okamžitě přijala pastorovu nabídnutou ruku. Já jsem se na Derika vykašlala. V noci jsem se držela jen proto, že jsem neviděla na metr před sebe a on očividně znal trasu. Teď jsem viděla...
„Jdeme." Nakázal Alkarno a svižným krokem vyrazil vpřed. Na prázdné recepci položil klíče a vylezl ven. Všude se to hemžilo vojáky.
Serafína si moudře zakryla jizvu. Alkarno si ji k sobě přitiskl jako vlastní dceru. Jeho temný plášť ji skoro celou zakryl, což bylo víceméně dobře.
Jenže já jsem podle jakéhosi zvrhlého plánu měla hrát Direkovu přítelkyni. Nakonec jsem to umluvila na sestru. Celkem to sedělo, protože jsme se za asi pět metrů stihli pohádat o tom, že jsem, nejsem, unavená.
„Dobře, fajn. Jen se starám." Ukončil to a odvrátil ode mě hlavu.
Nasadila jsem vítězný úsměv. Tohle mi chybělo. Dokázat, že konečně něco dokážu.
Už jsem skoro viděla bránu, když se za námi strhl řev. Četa strážných se na nás pustila.
Ještě pár metrů jsme po boku našich ochránců utíkaly, než nás dostihli.
Stáhla jsem se před Serafínu. Muži vytáhli meče a hrdinně je nastavili našim pronásledovatelům.
„Běžte." Sykl Alkarno a ukázal na východ z města.
Popadla jsem Serafínu za ruku. V tu chvíli nám cestu zahradili dva vojáci. Jeden se vrhnul na mě, druhý na malou dívenku.
Že se nestydí! Na děvče! S mečem! Vrčela jsem v duchu a zuřivě jsem kopla toho, který se sápal na mě. Očividně nečekal takovou sílu a mírně jej to odmrštilo.
Za mnou se ozvalo tiché sténání a rána na zem. Z nebe se jako na zavolanou snesl bílý sokol. Přímo na hlavu vojáka, který stál u Serafíny.
Uvědoměle jsem si její bezvládné tělíčko přehodila přes ramena a rozběhla jsem se k nejbližším stromům. Za mnou se ozvaly dunivé kroky.
Pane, nenech nás teď zajmout, prosím! Žadonila jsem. Vběhla jsem do prvního hustšího porostu a několikrát prudce zahnula, takže mi zdánlivě vyšlapaná cestička zmizela z očí.
Vojáci se jí naštěstí pevně drželi. Klekla jsem si do trávy a Serafínu starostlivě položila před sebe. Měla ošklivě poraněné břicho. Rány, které utržila ve vězení, jakoby se jí najednou všechny otevřely.
„Holka, nemůžeš nám tu teď vykrvácet." Vyčítala jsem jí polohlasně. „Skoro jsme to dokázaly. Už jsme venku. No tak, prober se trochu."
Žádnou odezvu jsem ale nezískala. „Serafíno, nedělej mi to." Zaskučela jsem nervózně. Pak jsem ztichla, protože se dvojice vojáků prohnala těsně kolem mě. Zalezla jsem hlouběji pod větve stromu.
„Tady nic!" Nahlásili naštěstí.
„Tu se něco pohlo!" Ozval se někdo z druhého konce houští.
S úlevou jsem vydechla a pokusila se rozpohybovat své srdce. Pak jsem změřila puls i Serafíně. Dýchala úplně normálně, zdálo se, že jen omdlela. Pokud se teda dalo říct, jen...
Za mnou se rozlehlo slabé houkání sovy. Prudce jsem se otočila a co nejvíce nenápadně jsem i se Serafínou vylezla ven.
Alkarno okamžitě převzal tělíčko malé dívenky. „Jak se vám to povedlo?"
Pokrčila jsem rameny. „Talent na průšvihy. Prý je to vrozené."
„Měli bychom jít." Poznamenal Derik a ukázal na polní cestičku vedoucí z města.
Všichni jsme se svorně vydali do tábora.

nctΨ[