Rukopisy evangelistky

Kapitola 9. Každodenní shon

       Nádech, výdech, nádech, výdech. Jen klid Sáricho, nic se neděje. Oni tam jen tak stojí. Přímo naproti tobě. Nic se neděje...
Vážně? A vidíš ty pěsti, kterými mi hrozí? Vykřiklo mé ustrašené já.
A vidíš ty ty mříže, které tě před nimi brání? Odsekla statečnější polovička. Skousla jsem si ret a ještě více se přitiskla na chladnou zeď.
Dobře, jeden by řekl, že už bych teoreticky mohla být zvyklá na to, že jakmile zazní gong, tak se sem nahrnou vězni a začnou se mi vysmívat. Mohla bych očekávat, že po tom, co jsme je uvrtala do té příšerné šlamastiky, tak se ke mně budou chovat ještě hůře, ale proč, proč, proč, proč, se mi pořád zdálo, že se ty mříže za chvíli prolomí?
„Okamžitě odtamtud vylez!" Zaječela Krev.
Vylézt? Maximálně tak oknem daleko od vás. Poznamenala jsem v duchu. Jenže to bylo jednoduše nesmyslné. Seděla jsem v luxusním vězení. Nikdo se nedostal ven, i vojáci tu pracovali půl roku v kuse. Spali v podzemí a nejspíše tam i trávili všechen svůj volný čas.
Jediní, kdo mohli volně vycházet ven, byli prefekt a ten protivný muž. Naneštěstí dodržel slovo a každý den, těsně před tím, než se na mě vrhli vězni, přišel a neustále mi opakoval, co se tehdy stalo.
Jakoby ty sny nestačily!
Zabiják zalomcoval pevným železem. V pantech se mírně otřáslo, ale jeho nápor bezpečně vydrželo. „Až se mi dostaneš do rukou!"
To se nikdy nestane. Ujišťovala jsem sama sebe.
„Uvidíš, potvoro! Uvidíš, jak s tebou vymetu podlahu!" Nadával dál.
Nesebrala jsem sobě dost odvahy, abych si nezakryla uši a nezačala broukat nějakou chválu. „Náš Pán je vesmíru vládce..." Svým způsobem to bylo velmi uklidňující, nechat se vést pouze jeho kroky a nemyslet na to, co ještě bych mohla pokazit.
Což vedlo k vyhodnocení mého dalšího plánu: Přežít. Jednoduché, výstižné, přesné, splnitelné. Čili, naprosto dokonalé. Ještě jsem nevěděla, co se mnou má Pán v plánu, ale to nebylo podstatné. Konečně jsem si uvědomila, co se po mě chce.
„Tak odpověz, špíno!" Zahulákal někdo z davu.
Nejspíše na mě křičeli i něco jiného, ale to můj zpěv dostatečně přehlušil. Posílená přítomností Pána jsem jim pohlédla do tváří.
„A co vám mám odpovědět? Chcete omluvy? Dobrá. Omlouvám se, že jsem vás do toho zatáhla. Byla pitomost chtít něčí smrt, ať už princovu, nebo kohokoliv jiného."
Chvíli na mě nenávistně zírali.
„Kdo se stará o nějakýho prince!" Zahulákal Zabiják.
„Jo, my chceme odměnu!" Přidala se ochotně Krev.
Zaskřípala jsem zuby. Jasně, že jim šlo jenom o odměnu. Proč by je mělo zajímat blaho říše. I když v tu chvíli u mě vítězila spíše pomsta... „Odměnu? Za co? Že se vám nepovedlo utéct z vězení? To vás strážní málo bičují?"
Panty divoce zapraskaly. Už jsem je viděla vylomené.
„Co to žvaníš?! Kdybys nezatajila ty pitomé dveře, tak by to vyšlo!"
„Já o žádných dveřích nevěděla!" Začala jsem se okamžitě bránit. „Jestli jste si toho nevšimli, tak mě odtud pouštějí, pouze když se jim zachce mě mučit. To vy máte volné vycházky, které se rozhodně dají využít mnohem lépe, než stáním tady!"
K mému prospěchu zazvonilo. Nedomýšlela jsem, co by mi na to odpověděli. V rámci svých možností jsem vyčerpala vysoce nad limit. Očekávala jsem, že za to bude mírumilovné bičování s mými přáteli.
Na druhou stranu, už jsem se dozvěděla, že než se jeden voják přihlásil do služby, tak měl těsně před svatbou. On se teda nepřihlásil dobrovolně, ale jeho otec ho sem upsal. Teď by mu měla končit smlouva, ale kvůli tomu incidentu s vězni, se mu ještě prodlouží.
Upřímně jsem ho litovala. Nelíbilo se mi tu být jako vězeň, jaké to asi bylo pro ty, co tu být nemuseli a zároveň museli? S myšlenkami na tohle jsem usedla před okno a fascinovaně jsem hleděla do dálky. Skrze mříže to byl zajímavý pohled, ale s tím už si moje fantazie dokázala poradit.
Stála jsem uprostřed města. Podle počtu lidí kolem bych dokonce věřila, že v hlavním městě. Okamžitě se přede mnou zjevil přenádherný palác prince Sunbästiena. Všechno kolem bylo tak úžasné.
Došla jsem k nedalekým lavičkám. Na jejich opěradlech byly přilepené zalaminované kartičky s Písmem svatým. V rychlosti jsem k jedné z nich přiskočila a setřela z ní kapky deště.
Po tváři mi létal jeden úsměv za druhým. Jak jsem procházela kolem domů, zjistila jsem, že takové destičky jsou prakticky po celém náměstí. Byly všude okolo mě. Když si někdo chtěl sednout na verandu, už mu na dohled jedna přistála.
„Páni." Vzdychla jsem okouzleně. Zaposlouchala jsem se do nedaleké řeky. Elnath... Tak by se měla jmenovat. Podle matky krále Adragara IV. Fascinovaně jsem došla k nedalekému vodopádu.
Tady vzniklo tolik překrásných básní.

Střípky vzpomínek, jež přede mnou padáte,
Kam vás pouť zavede?
Snad ani vy cestu neznáte,
snad ani vy nevíte.

Tak smělý jsem, že se ptám,
„Co se stane dál?"
Do moře? Do jezera? Do rybníku?
Řekněte mi, znáte cestu?

Moc pěkná báseň. Usoudila jsem po chvílipřevalování jejich slov na jazyku. Jen kdybych si byla schopná uvědomit, co semi na ní tak líbilo.
Zhluboka jsem se nadechla. Do plicse mi dostal svěží vzduch. Takový, jako už dlouho ne. Uvědomila jsem si, kde veskutečnosti jsem. Vrátila jsem se na své místo za zamřížovaným oknem. Daleko odměsta. Vlastně na okraji jednoho z nich, ale to se nedalo počítat.
„Copak, zasněná?" Ozval se strážnýpodivně přívětivě.
Pokývala jsem hlavou. „Tady to asiani jinak nejde."
Nadhodil odměřený úšklebek. „Potom, jak ty dva baví mučit tě, se ti ještě divým, že toho tvýho Pána nezapřeš.Co ti může dát?"
Nadzdvihla jsem obočí. Zdálo se mito, nebo si vážně chtěl povídat? A ještě o Pánu. „Dává mi lásku, oporu,porozumění. Možná to nejde vidět, ale já to cítím."
„Porozumění? To jako ví, co děláša proč to děláš?" Nechápal.
„Dost děsivý, co?" Zasmála jsemse. „Ale ano. On ví všechno."
Založil si ruce na hrudi. „A to munevadí, že teď chodí příkazy rovnou z paláce, aby jeho příznivce zavírali?"
Chvíli jsem zvažovala odpověď. „VPísmu je napsáno, že naše víra bude zkoušena ohněm. A tohle rozhodně víruprozkouší. Sám si slyšel o tom, co jsem chtěla udělat já. Skoro jsem neobstála.Skoro bych vám měla poděkovat, že tu ještě sedím."
„Jsi divná." Poznamenal.
„Jsem." Uculila jsem se. Líbilo semi, jak jsem získala jeho pozornost.
Protočil oči. „Stejně je tohloupost."
„Není." Zakroutila jsem hlavou. Touž nepřišla žádná odezva, protože přichvátal jeho společník s lahvemialkoholu a oba se okamžitě pustili do pití.
Za chvíli se váleli přede mnou napodlaze. Nedivila jsme se jim. Taky bych se nejraději opila. V hlavě mitřeštilo, v žaludku jsem měla vymeteno, končetiny jsem skoro necítila a tovšechno bylo nic v porovnání s tím, že by měl za chvíli přijít tenprotiva s příběhem o tom, jak jsem ztratila všechno, co jsem měla.