Rukopisy evangelistky

Kapitola 5. Věci k zajištění nutné

       „Tak ještě jednou." Vzdychla jsem podrážděně. Některým lidem se všechno muselo vážně vysvětlit polopaticky. „Ino se nabídl, že se obětuje. Strážní ho natáhnou na skřipec. Bude dělat, že omdlel a odvezou ho na ošetřovnu. Až bude sám, tak vyleze ven oknem."
„A protáhne se tam?"
Málem jsem vybuchla. „Už jsem vám říkala, že by se protáhl i slon! A nepřerušuj mě. Spustí poplach."
„A co když ne?"
Zhluboka jsme se nadechla. „Bude to vězeň, který chce utéct. Jistěže spustí poplach."
Nadechl se k další otázce.
„Ticho!" Rozčilovala jsem se. „Jakmile bude většina stráží pryč, odemknete všechny cely a vyběhneme ven. Cestou nás budou čekat dvoje věže. Ty, které dělí hlavní cestu od haly a hlavní. Neměl by to být problém. Obě se dají snadno vypáčit."
Konečně se rozhostil klid. Vypadalo to, že přemýšlí. Moc jsem tomu nevěřila. Vzhledem k dotazům bych si tipla, že skoro nemají mozek.
„Tak dobře. Co teda máme udělat?" Souhlasili nakonec.
„Vidíte ty klíče?" Ukázala jsem na svazek ležící na zamřížovaném stole. „Opatrně ho vytáhnete a zanesete Kováři."
„To je tan strašně velký chlap, který je v poslední cele?" Zděsila se asi třicetiletá žena.
„Ano, to je on. Vyrobí kopie. Hlavně to musí být rychle, jinak..."
Větu jsem nestačila dokončit, protože se k nám přihrnul strážný. Byl to ten podivný nováček. Normálně by mi vůbec nevadil, ale narušoval naše porady a to bylo špatně. Musela jsem s nimi všechno dojednat.
„Od mříží!" Zavelel roztřeseným hlasem a natáhnul proti nim kopí.
Vězni se s remcáním odtáhli.
„A do cel." Pokračoval voják, při čemž ostražitě svíral ten kus dřeva.
Tak nějak jsem nepředpokládala, že by se dokázal ubránit. Stálo tam šest vězňů. Co jsem věděla, ani jeden z nich nevěřil a neměl nejmenší problém s tím někoho zabít.
Přesto to mohlo vypadat jako nějaké... ujištění? Možná. Nechtělo se mi nad tím bádat. Uzavřela jsem se do sebe a představovala si, jak to bude krásné, až se vše vrátí do normálu. Anthilii bude vládnout spravedlivý vládce a nikdo už nebude pronásledovaný.
„To bude tak fajn." Poznamenala jsem k... vlastně k nikomu. Papírek jsem někde ztratila a Lindu odehnala. Už jsem byla zase sama.
„Co to plácám?" Vynadala jsem si.
Ještě pořád jsem věřila a teď mě navíc začali ostatní uznávat. Konečně se začaly věci hýbat správným směrem.
A přesto ten pocit. Ten podivný pocit, nad kterým jsem odmítla přemýšlet.
Usedla jsem na postel a začala si hrát s proutkem slámy. Obmotala jsem si jej kolem prstu. Jednou budu nosit opravdové. Usmála jsem se. S velkými diamanty.
Ale co. Odhodila jsem slámu stranou. Komu záleží na pokladu. Hlavně, když bude mír. To bude hlavní. Kdo ví, třeba je královská pokladnice úplně prázdná.
Ani mě nenapadlo, že jsem jim ve své podstatě mohla lhát. Tak nějak jsem předpokládala, že království, které vyprodukuje za týden tolik zlata, stříbra, drahého kamení a všeho možného, co ostatní království za tři měsíce, bude bohaté.
Na druhou stranu. Je možné, že se mýlím, že? Pokrčila jsem sama nad sebou rameny. Kdybych je takhle nemotivovala, tak by nešli. To dá přece rozum. Já musela. Bylo to jenom logické. Jediné racionální řešení s malým rizikem, které jsem se pro zemi rozhodla podstoupit. Kdo by se mohl zlobit?
A až se dostanu odtud, krutovláda Sunbästiena zrádce skončí. Nadobro. Lid ho vykáže z jeho vlastního paláce a bude pokoj.
Navíc, když ostatní uvidí, co dovedeme, tak si nedovolí dosadit si tam někoho, kdo by se choval podobně, nebo ještě hůř.
Pohled mi spadl na klíče. Na kov, který měl představovat mou záchranu. Jak naivní! Malý kousíček čehosi. Ani ne tak cenného jako zlato, nebo stříbro. Tak proč má mít takovou cenu? Proč na něm má tak moc záležet?
Otřela jsem si studený pot z čela. Bylo nějak horko. I v chladné cele mi celé tělo vařilo. Postupně začínalo léto. To mohlo znamenat jediné, nebyla jsem tu pouhé tři týdny. Musel to být měsíc a kousek. Co jsem začala plánovat záchranu říše, ztratila jsem pojem o čase.
Bez toho aniž bych se nějak zvlášť hádala s prefektem, který za mnou naštěstí skoro přestal chodit, nebo dělala jiné vylomeniny, mě nemučili. Prostě jsem celé dny proseděla a čekala na těch pár minut, co se vězni mohli nepozorovaně vytratit z hlídaného prostoru a dostat se až před mou klec.
Nastavila jsem tvář sluníčku, které procházelo skrze pevně zamřížované okno.
„Copak, chtěla bys ven?" Ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočila. Stála tam malá dívenka s lízátkem v puse. Překvapilo mě, že se mě ani trochu nebála. Mohlo jí být tak, co já vím, šest.
„Kdo jsi?" Zeptala jsem se místo odpovědi.
Neodpověděla. Jen na mě zírala. Přemáhala jsem nutkání na ni vyjet, ať si hledí svého a nezírá.
„Dano? Kde jsi?" Ozval se hlas od vchodu.
Dívenka se okamžitě otočila a odběhla.
Jen utíkej. Chtělo se mi za ní zavolat. Však já za chvíli budu moci utíkat taky. A mnohem dál, než ty.
Zase jsem se zasnila. Nebylo mi ale dopřáno ani pět minut klidu, abych si mohla v klidu vychutnat opojný pocit volnosti.
Voják mi podstrčil kus chleba a vodu. Střelhbitě jsem se po jídle natáhla. Jakoby si to snad měl strážný ještě rozmyslet.
Na rozdíl od ostatních dní, kdy jsem si to sladké ukojení hladu užívala, jsem jej snědla velmi rychle. Už mě štvalo, jak jsem musela být pořád tak strašně hladová.
Ale neboj. Uklidňovala jsem se mezi lačnými doušky špinavé vody. Za chvíli si najdeš práci a už nebudeš nikdy hladová.
Prázdný džbán se začal válet po zemi, kam jsem ho odhodila. Dělal podivné půlotočky kolem jakéhosi středu, který se neustále měnil. Postupně se zastavoval, až zůstal na jednom místě. Zády ke mně.
Napadla mě nová, velmi zábavná hra, ale ani jsem se nepohla. Nemohla jsem se přece chovat jako malé dítě. To by se neslušelo na někoho, kdo má zachránit svět.
Ano, nejspíše to byl i svět. Kdo ví, kam by princova hamižnost došla.
Jistě, kdo chce víc a má moc. Dostane to. A s armádou by se určitě někam dostal. Sice jsme byli na ostrově, který jsem ovládali celý my a na severu se táhla černá zem démonů, kam by se rozhodně nevyplatilo táhnout ani s tou nejsilnější armádou na světě, ale...
Na chvíli jsem zastavila tok myšlenek, abych mohla podat džbán s tácem okénkem ven. Pak jsem se vrátila do světa, který by zajisté nastal, kdybych Sunbästiena nechala na trůnu.
Bylo by to tak rychlé. Přeplavili by se přes moře a celé by to začalo. Lidé by umírali po stovkách, možná tisících, desetitisících. Co? Měla jsem vědět, jak se vedou války? Kam až princova hamižnost sahá? Jakou cenu je ochotný podstoupit, aby získal co možná největší území?
Začala jsem nad tím přemýšlet podrobněji.
Nejdříve by vytáhl na země východu. Tam měli také velké bohatství a z toho, co jsem kdy četla, nebo se naučila, velmi málo spojenců, kteří by byli ochotní se postavit takové zemi, jako jsme byli my.
Vlastně... když jsem o tom tak uvažovala, nikdo by se nám nepostavil. Nikdo z celého kontinentu by si netroufnul. Krom toho, že všichni chtěli mír, který měl jednoduše vydržet, tak by nám tolik vládců nabídlo velmi vysoké výkupné za to, že je nezničíme. Což bychom dokázali. Toho jsem si byla plně vědoma.
A přepokládala jsem, že králové a královny také. Vždyť jsme dováželi diamanty do všech koutů světa. Naše šperky, byly pověstné.
Jaké by to asi bylo, kdybych se vyučila zlatnicí? Přešla jsem k jinému tématu.
Nosila bych přenádherné zlato. Mohla bych si založit rodinu. Velkou rodinu, která by se nikdy nerozešla.
Zaplavil mě hysterický záchvat smíchu. Já a šperky? Sáricho, probuď se! Nespi! Jak si můžeš myslet, že bys ty někdy nosila něco jako kněžna? Vždyť je to hloupost. Od mala jsi neměla ráda, když tě navlékly do sukně, tak jaképak šperky? Ne, musím zůstat sama sebou.
Tak ale co budu dělat?
Na chvíli jsem se umlčela, abych mohla přemýšlet, bez toho aniž bych měnila téma hovoru, který se mi mimoděk odehrával v hlavě.
Co takhle... nic mě zkrátka nenapadlo. Prostě to, co bude po ruce. Když to bude nutné, tak klidně služka. Hlavně, ať někdo sesadí Sunbästiena z trůnu.
Ať se dostanu z tohohle, doslova, vězení. A já se z něj dostanu!

lj\xL