Rukopisy evangelistky

Kapitola 6. Sny a výstrahy

Stála jsem na vysoké hoře a něco jsem povídala. Pode mnou se postupně shromažďoval dav.
„A tak jsme sesadili Zrádce z trůnu." Říkala jsem právě svým posluchačům.
„Zabte ho!" Vykřiklo pár z nich.
Na chvíli jsem se zarazila a pak to zopakovala. Mnohem hlasitěji. „Zabte ho! Ano! Přesně to si zaslouží! Kdo nás celou tu dobu utiskoval za to, že jsme věřili?"
„Zrádce!" Ozvalo se z davu.
„Kdo nás donutil se bát?"
„Zrádce!"
„Kvůli komu nás vsadili do vězení?"
„Kvůli Zrádci!"
„A kdo tedy musí zemřít?"
„Zrádce!"
„Přesně tak!" Souhlasila jsem nadšeně. „Musí zemřít. Musí zaplatit za všechno, co nám kdy udělal. Neříkáme mu Zrádce jen tak, pro nic za nic. Zradil vlastní krev. Kdo z vás si pamatuje na našeho milovaného krále?"
Z davu se ozvalo radostné: Já!
„Kdyby tu teď byl, co by řekl? Co by řekl jeho otec? Tak dobrý člověk, který se vždy odevzdával zásadám svého lidu! Člověk, který věřil bezmezně v Pána! Co myslíte? Kdyby měl tehdy tento ubožák větší moc, co by udělal?"
Nastalo několikavteřinové ticho.
„Já vám to řeknu! Zabil by vlastního otce! Protože on věřil! Protože se snažil jít ve stopách svých otců!"
Dav propuknul v šílenství. Má vlastní slova jsem nebyla schopna slyšet. Tak jsem se jednoduše smála. Zvedal se kolem mě vítr. Lámal stromy a ničil vše živé. Hledal si svou oběť. Toho hloupého prince, který se opovážil narušit rodovou linii.
Cítila jsem se tak dobře, že jsem mohla létat. Mohla? Já létala. Dělala jsem si, co jsem chtěla! Byla jsem volná!
Tak proč ten divný pocit uvnitř? Celý děj se najednou zastavil. Někdo jakoby zmáčknul pausu.
Co se to děje? Ptala jsem se sama sebe a rozhlížela jsem se kolem. Spustila jsem se na zem. Nikde nic nezbylo. Má vichřice zachvátila naprosto všechno. Dokonce se na zemi povalovalo pár zvířat. Povětšinou mrtvých.
Ale co, mávla jsem rukou, alespoň budeme mít, co jíst.
Šla jsem dál. To, co jsem spatřila, se mi ovšem přestávalo líbit. Na mou přednášku o svobodě rozhodování totiž nepřišli všichni. Jasně, účast byla nepovinná, ale bylo to v zájmu říše! Kdo by se opovážil nepřijít?
Naštvaně jsem rozevřela vrata jedné z budov, v nichž se svítilo. Uprostřed malé farmy stál stůl a na něm pár chlebů a voda.
Nejraději bych jim to jídlo skopla na zem, ale když jsem se ho dotkla, zjistila jsem, že je tvrdé, jako kámen.
Pohlédla jsem do tváří lidí, kteří seděli okolo. Mohlo jich být tak patnáct. Patnáct podivně šťastných lidí, kteří se bavili u chleba a vody.
„Jak to vůbec můžete snášet?" Ptala jsem se jich.
Žádná odpověď.
„To si vážně myslíte, že blaho naší říše není důležité? Pojďte za námi, máme jídlo! A co ty vaše šaty?" Skepticky jsem přejela pohledem po těch cárech, co měli na sobě. „Přidejte se! My máme všeho dost! Vždyť máme celou pokladnici. Celou zemi! Tyranská vláda zrádce skončila, tak co tu sedíte?"
Když se čas stále nepohnul, naštvaně jsem došla do stájí. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, našla jsem pouze dvě kozy a ovci. „To je mi vélmi velké živobytí. Když si představím, co všechno zničila moje bouře..." Donutilo mě to se usmát.
Byla jsem tak mocná! Dokázala bych cokoliv. Jen pomyslet a celá Anthilia, ne celá země, by bylo moje! Jen a jen moje!
Za mnou se ozval podivný smích. Prudce jsem se otočila. Spatřila jsem skupinku démonů. Snad od každého druhu jeden. Ovlivňovači, měňavci i ti, kteří si zahrávali s mocí svého pána.
Naskočila mi husí kůže. „Kdo jste?" Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to slyšeli.
Semkli se kolem mě. Cítila jsem se jako lovná zvěř. Nebohá laň, kterou chtějí chytit do sítě a pak si ji opéct.
„Tak tady máme naši vládkyni. Naši všemocnou sjednocovatelku." Pronesl jeden z nich slavnostně.
„O čem to mluvíte?" Zajíkla jsem se.
Několik z nich se zasmálo. „Nechala jsi zabít vaši poslední naději! Jen princ byl natolik silný, aby nás poslal zpátky, a ty jsi ho zabila!"
„Co? Co to povídáte?!" Vyjekla jsem poplašně. „Vždyť se přidal k vám, zabíjel nás!"
Jen je to vyprovokovalo k dalšímu smíchu. Zděšeně jsem se pokoušela dostat z jejich sevření, ale marně.
„Vždyť on nevěří, jak by vás mohl poslat pryč?" Byla to poslední slova, než mě k sobě vtáhnul podivný vír.