Rukopisy evangelistky

Kapitola 13. Přítel na obzoru

       „Takže ty mi nepovíš svůj příběh, co?" Ušklíbl se podivný muž nenávistně.
Serafína rozhodila ruce. „Já nevím, co chcete vědět. Řekla jsem, že pocházím z Euthöpie. Vyrostla jsem v paláci a pak mě vyhnali, protože věřím. Konec příběhu."
„A to jsi neměla žádné příbuzné?" Rozčiloval se.
„Měla. Ale oba rodiče zemřeli." Odvětila okamžitě.
„A nikoho jiného?!" Zavrčel.
Dívka se zhluboka nadechla. „Proč vás tolik zajímá má rodina? To si vážně myslíte, že mi někdo může ublížit více, než ti, kteří mě vyhnali z mého domova? Poslyšte, chápu, že nemáte rád, když někdo věří v Pána. Spousta lidí se bojí pravdy, ale už toho laskavě nechte. Mi nikdo více neublíží." Na to se od něj odvrátila.
Muž zatnul ruce v pěst. Serafína ho musela neskutečně rozčilovat. Naprosto jsem mu rozuměla. Mě naštěstí pouze udivovala. Postupně jsem začínala chápat, jak to, že je čtrnáctiletá dívenka tak odvážná, i když ji zavřeli do vězení. Někdo jí ublížil tak moc, že to nikdo nepřekoná. Ani mučení, ani urážky, ani nic.
„A co ty?" Otočil se na mě.
Nabuzená odvahou někoho tak mladého jsem se mu dokázala podívat rovnou do očí. „Já jsem se se smrtí svých rodičů vyrovnala. Krom toho, nemůžete vyvraždit celou mou rodinu. Je nás až moc. Ve všech státech po celé zemi. To se vám nikdy nepodaří."
„Tak ty ještě pořád věříš, že vás nějaký neznámý Pán zachrání?" Zašveholil přeslazeným hlasem.
„Ano." Odpověděla jsem nevšímajíc si způsobu, jakým to řekl.
„Takže podle tebe něco zabrání našemu princi, sláva jeho jménu, aby si podrobil okolní státy?"
„Pokud vím, tak se nejdříve bude muset vypořádat s démony." Odsekla jsem okamžitě.
„Proč by měl? Císařství na severu je odteď našim spojencem."
Zalapala jsme po dechu. Cože? Démoni a... strašné spojení, jak si to představuje?! Tohle by přece normální člověk neudělal... Serafína měla pravdu, tohle je až moc podivné.
„Démoni se k žádnému z lidí nikdy nepřidali." Hlesla jsem.
„Tak si určitě uvědomuješ, jaká je to pocta." Zazubil se zákeřně.
Pocta? Málem jsem omdlela. Bojovat po boku s démony... ještě horší, než bojovat proti nim!
„Démoni jsou známi pro jejich nevyzpytatelnost a nestálost. Tohle nemůže dlouho vydržet. Rozhodně ne na celé tažení. Notabene proti celému světu." Vložila se do toho Serafína. „Nemůže to vyjít už jenom z logického hlediska. Odpradávna se starali pouze o sebe. Nás by využili jen jako odrazový můstek, ale zůstali bychom zajatci. To si nikdo neuvědomuje?"
Muž vytřeštil oči. „Ňáká chytrá, co?"
Dívka pohodila hlavou. „S démony nejde vycházet. Nechtějte si to uvědomit, když vám to udělá radost, ale taková je pravda. Skončí to špatně pro všechny, pokud se s nimi ještě více spřáhneme."
Mávl rukou a odešel. Serafína se za ním ještě několik minut dívala.
„Sáricho, já se bojím." Řekla nakonec. „Jestli se sem dostanou démoni, tak..."
„Tak je Pán zastaví." Doplnila jsem. „Mohou mít moc nad našimi blízkými, nad majetkem, i nad našimi životy, ale nikdy nedokážou sáhnout na naši víru. Nedovol jim to a všechno bude v pořádku."
„Já vím, že bych teď měla říct, že máš pravdu, ale ono to nejde. Všichni mí známí jsou nejspíše ještě v paláci a nemohou odejít. Kdo ví, kdo z nich ještě věří a kdo ne. Třeba se odvrátili všichni!"
Ochranitelsky jsem ji objala. „Jestli někdo opravdu věří, tak jen tak nepřestane. A ani vpád démonů mu v tom nezabrání."
S povzdechem se ještě více schoulila do mé náruče. „Už je toho moc."
„Já vím." Souhlasila jsem.
Setrvali jsme tak snad tři hodiny. Ani jedna z nás se nechtěla pohnout. Stejně nebylo kam. Zachvátil mě pocit beznaděje. To já jsem tam byla na starší. Měla bych jí umět pomoct, ale já nevěděla jak.
„Prosím, Pane," začala jsem se modlit, „co mám dělat? Nelíbí se mi, že tu ta malá musí sedět. Ať tu třeba zemřu já, ale ona má celý život před sebou."
V tom nám do cely spadl list papíru. Předpokládala jsem, že jsou to jen další odpadky, moc pozornosti jsem tomu nevěnovala, ale Serafína se okamžitě zvedla. S podivným výrazem ve tváři ho otočila. Jak po něm přejížděla očima, po tváři se jí rozléval čím dál zřetelnější úsměv.
„Co to je?" Neodolala jsem.
Okamžitě mi papír podala. Na něm byla jen změť podivných čísel. 26,4,18,1,22,9,17.22,5,18,9,17. 16,15,17,15,8,21.22,1,17. „A proč ses u toho tak usmívala?" Nechápala jsem.
„Je to šifra." Vysvětlovala polohlasně. „Za každé číslo má být jedno písmeno z abecedy. Podle pořadí."
S větším zaujetím jsem se pustila do složitého převádění. „Ťčň... to nedává smysl."
„Bez háčků, čárek a podobně." Špitla. „Zdravím, věřím, pomohu vám."
Spodní čelist mi málem vypadla z pantů. Zdravím, věřím a... pomohu vám? To byl jako vzkaz od Pána, nebo co?! Jak jako pomohu vám? Jak by to asi tak ten někdo chtěl udělat?
„Páni." Bylo to jediné, co jsem ještě zvládla říci. Potichu jsem čísla několikrát přepočítávala. Vždycky to sedělo.
Serafína se rozhlédla po pokoji a několikrát zahvízdala. K oknu se snesl obrovský sokol. Přiletěl před dvěma dny. Podle šíleně složitých výpočtů Serafína odhadovala, že démoni jsou teprve na Angastar, ale...
„Potřebuju něco, čím budu moci psát." Požádala sokola a on odletěl.
„Přijde mi to podivné." Prohlásila jsem nakonec.
„To mi taky." Souhlasila okamžitě. „Ale vybírat si nebudu. Pokud opravdu existuje naděje, že bych se odtud dostala a zachránila prince, tak..."
„Ty ho máš hodně ráda, co?" Ušklíbla jsem se.
Přikývla. „Jeho nejde jen tak lehko nemít ráda."
Pokrčila jsem rameny. To už přilétal sokol s brkem v zobáku. Serafína si skousla ret.
„Inkoust mi doneseš asi těžko, viď?" Prohlásila a usedla k papíru. Chvíli počítala a pak si rozškrábla jeden ze strupů.
„Blázníš?" Vyhrkla jsem zděšeně.
Pohotově zakroutila hlavou. „Nějak poslat zprávu musíme. A já tu nikde nevidím jakoukoliv sépii nebo chobotnici, ze které by se dal inkoust získat. Tohle bude sice bolestivější, ale rychlejší."
„Tak si vem alespoň mou krev." Nabídla jsem a přisedla si k ní.
Bylo vidět, že nad tím zavírala oči. I mě to připadalo odporné, psát dopisy vlastní krví. Ale musely jsme.
„Dobře, hotovo." Ohlásila Serafína a schovala brk pod slámu. „Nemusí vědět, že si posíláme zamilované dopisy."
Nechápavě jsem vykulila oči. „Cos tam prosím tě psala?"
„Neboj. Jen že to má být co nejrychleji." Uklidňovala mě, při čemž připevňovala vzkaz na kostnatý pařát bílého ptáka. „Prosím, odnes to tomu, kdo jej poslal, buď tak hodný."
Sokol se vznesl a nám zanechal jen pár bílých peříček. Právě včas, aby se o ničem nedozvěděli strážní, kteří se očividně nudili natolik, že si vybrali za zábavu mé mučení.
Po několika řezných ranách na mých zádech jsem byla absolutně přesvědčená, že jestli existuje něco, co by mohlo pokazit den, kdy se Pán rozhodl, že nám pomůže se odtud dostat, tak to bylo rozhodně bičování.
„Tak co holka, už tě to nebaví?" Zeptal se mě jeden z vojáků.
„Ale jistě, že mě to baví. Nechat si trhat záda je velmi zábavná činnost." Odsekla jsem se slzami v očích.
Akorát se mi vysmáli. Naštěstí jim ty čtyři rány, co jsem dostala, stačili a tak mě propustili do cely. Pokusila jsem se vypadat stejně, jako Serafína, ale nešlo to. Pokaždé, co jsem se pokusila narovnat, tak jsem se ještě více zhroutila.
Jakmile mě dovedli zpátky, spadla jsem na zem a chvíli jsem se musela vydýchávat, než jsem se vůbec dokázala postavit na nohy.
Serafína ke mně starostlivě přiskočila. Ještě moment počkala, než vojáci bezpečně zajdou do jejich kanceláře, nebo co to bylo a vytáhla těch několik bylinek, co jí zbylo.
Zkroušeně jsem nechala tak malou dívku, aby mě ošetřila. „Jak ty to děláš?" Zasýpala jsem po chvíli.
„Myslíš to, že vždycky přijdu na nohou?"
Sklopila jsem hlavu. „Máš rány stejně hluboké jako já. Některé i horší, ale nikdy si si je neošetřovala. Nikdy ti netekly slzy. Jak to?"
„Tyhle rány se zahojí. Stačí k tomu čas a pár léků." Vysvětlovala. „Jak bych se mohla ale starat o mé tělo, když trpí má duše? Bolí, když mě bičují. Bolí, když mě natahují na skřipec, ale nic se nevyrovná bolesti, kterou jsem si už prožila."
„To je mi líto." Pokusila jsem se o empatii.
„Nemusí." Odmítla. „Přiznávám, že jsem si to zasloužila. A možná ještě více. Když mě vyháněli, tak měli proč. Samozřejmě až na to, že věřím, to byla hloupost."
Skousla jsem si jazyk, abych se nezeptala. Naštěstí pro mou malou sebekontrolu pokračovala.
„Víš, jak jsem ti říkala, že jsem se princi smála?"
Naklonila jsem hlavu na stranu. Přece někoho nevyžene proto, že si ho dobírá...
„Bylo to ještě o něco horší, než jsem ti říkala. Občas to opravdu vypadalo, jako bych mu nadávala. A když k tomu připojíš nesčetně lumpáren na účet prakticky všech v paláci... Celkem se divým, že mě nevyhnali už dávno."
„Ale prosím tě." Mávla jsem rukou. „Jsi až moc chytrá na to, aby se tě někdo jen tak zbavil. „Věř mi. Jediný důvod, proč si teď nehřeješ nohy u krbu v hodovní místnosti je ten, že je hloupost nevěřit v Pána a ty to víš. Nic víc v tom není."
Nastalo opětovné mlčení. Už mě to pomalu začínalo deprimovat. Jak může tak dlouho vydržet nemluvit?
„Musíme odtud." Prohlásila nakonec a upřela svou pozornost na zamřížované okno.