Kamarádova Sestra

Část 3

On mu to řekl, prostě řekl, že jsem slepá. Přitlačila jsem se ke stěně a snažila se nevyjeknout.

„Co vlastně dělá, když je slepá?" Slyšela jsem zdola. Ach jo, moje lež vyjde najevo.

„Je pořád doma, nikam nechodí, rodiče jí to nedovolí." Connorův hlas.

„To si vůbec neužívá života." Řekl ten neznámý.

„Jo, ale zvykla si." Řekl Connor.

„A ty jsi ji nikdy nezval?" Zeptal se.

„No...asi ne." Přemýšlel.

„To musíš napravit." Zasmál se ten kluk.

„Já ji nechci vystavovat žádnému stresu, je přece odlišná." Vysvětlil Connor.

„A co kdybych ji naučil žít já?" Navrhl.

„Já nevím." Slyšela jsem bratra.

„Prosím, pro mě to bude zábava a pro ni taky a až si budeš jistý, tak ji ostatním představíš." Zase ten kluk.

„Překecal jsi mě, Brade." Znala jsem bratra, abych věděla, že se nechá přemluvit hned. Takže Brad. Víc jsem už nechtěla slyšet a tak jsem chtěla jít do pokoje, ale na zemi něco bylo a já jsem zakopla, rovnou sletěla ze schodů.

„Tay, není ti nic?" uslyšela jsem bratra.

„Jsem v pořádku." Řekla jsem a postavila se.

„Ale tvoje brýle ne." Dodal.

„Mám v pokoji další." Usmála jsem se, ale za chvilku se mi obličej zkřivil bolestí.

„Máš odrané koleno a loket." Oznámil mi bratr.

„Aha. Jinak v pořádku?" zeptala jsem se.

„Jinak v pořádku. Vyděsila si mě." Řekl mi.

„To je komický. Ty se ptáš bratra, jestli jsi v pořádku." Uslyšela jsem zprava.

„Já si tam nevidí." Usmála jsem se.

„Takže jsi nás poslouchala." Brad dosáhl závěru.

„To byl chyták." Zaprotestovala jsem.

„To nevadí, aspoň víš, o co jde." řekl Brad.

„Co když nebudu chtít?" zeptala jsem se.

„V pátek v šest tě vyzvednu." Oznámil mi.

„Na něco jsem se tě ptala." Trvala jsem na svém.

„Vím, že máš moc volného času." Neodpověděl mi.

„Ségra měj se, my jdeme ven." Řekl mi Connor a práskly dveře. Otočila jsem se a nahmatala zábradlí. Vylezla jsem po schodech a vzpomněla si, že knížku jsem nechala dole, tak jsem zase sešla schody a potom je vyšla. Sedla jsem si doprostřed postele a začala si (číst), přejíždět prsty po stránce.

****

„Brade slib mi, že to nikomu neřekneš." Zvážněl Connor.

„Neřeknu, slibuji." Usmál jsem se. Connor se podíval na zem.

„Jsme dvojčata. Tay nikdy neviděla denní světlo, je od narození slepá. Mohl jsem to být já, neumím si to představit, ona to bere, že ji tak stvořil Bůh a že jí dal nějaký úkol." Řekl.

„Bere to dobře." Usmál jsem se.

„Ale lidé kolem ní ne. Rodiče se s tím nikdy nesmíří, je tak statečná, milá, hodná. Její příbuzní se ptají proč?" vyprávěl.

„Connore je to moc těžké." Namítl jsem.

„Já vím." Podíval se mi do očí.

„Ona vás potřebuje, ale ne jako trosky, ale jako statečné, kteří se o ní postarají." Řekl jsem mu.

„Máš pravdu." Usmál se.