Kamarádova Sestra

Část 42

Potřeboval jsem slyšet její hlas, který by mě uklidnil. Chvilku jsem bubnoval prsty o volant, ale pak jsem se odhodlal a vystoupil. Hnal jsem se ke vchodovým dveřím a těšil jsem se, až na mě promluví. Zazvonil jsem a upravil si vlasy.

„Ech, dobrý den." Řekl jsem, když otevřel táta Tay.

„Dobrý, co potřebuješ?" zeptal se a prohlédl si mě pohledem.

„Potřeboval bych mluvit s Tay." Řekl jsem po chvilce přemýšlení.

„Je u sebe." Řekl a uvolnil mi cestu. Prošel jsem kolem něho a zamířil do pokoje. Otevřel jsem dveře, Tay seděla na posteli a v ruce držela knihu.

„Ahoj." Zašeptal jsem. Trhla hlavou.

„Nechci tě vyděsit." Řekl jsem potichu.

„Brade." Vypískla a hned se postavila, na uvítání jsem jí dal pusu.

„Chyběla jsi mi." Zašeptal jsem do ucha, když se ode mě odtáhla.

„Děje se něco? Ne, že by mi vadilo, že jsi dojel, ale nikdy jsi tohle neudělal." Řekla mi.

„Nemůžu za tebou jen tak dojed?" řekl jsem a chtěl, aby to vyznělo vesele, ale můj hlas se zlomil v polovině a ke všemu jsem se rozplakal.

„Pššt, co se děje?" hladila mě po zádech.

„Má matka..." nemohl jsem to doříct, prostě to nešlo.

„Zlato, to bude dobré, ať je to cokoliv." Utišovala mě.

„Nebude." Řekl jsem.

„Nesmíš to brát takhle." Řekla.

„Máma má rakovinu." A bylo to venku, Tay se zarazila.

„Je mi to líto." Řekla a odvrátila se ode mě. Nevěděl jsem, proč se odvrátila, ale když se ke mně otočila, její obličej byl zkřivený bolestí.

„Co je to ta rakovina?" zeptala se potichu.

„Nemoc, která zabíjí, máma bude chodit na chemoterapie." Odpověděl jsem.

„Aha." Hlesla.

„Mohl bych tu spát? Jen bych si vedle tebe lehl, sám neusnu." Řekl jsem.

„No já nevím." Zaváhala.

„Prosím jen jednu noc." Zaškemral jsem.

„Tak dobře." 

Takže další část je tady, doufám, že se líbí a děkuji za votes.