Kamarádova Sestra

Část 5

Vystoupil jsem z auta a šel jsem zazvonit, už ode dveří šel slyšet křik. Křik na chvíli utichl a místo něho šel slyšet smích, který se ke mně blížil. Dveře se otevřely a mně se naskytl pohled na Connora a na jeho zádech byla Tay.

„Čau." Řekl jsem. Tay jak uslyšela můj hlas, hned slezla z Connora.

„Čau." Řekl Connor, nahlédl jsem za jeho záda a uviděl Tay, která si obouvala boty.

„Já... já už jdu." Řekla trošku zadýchaně.

„Já počkám." Oznámil jsem.

„Ne, ne já už jdu." Řekla rychle. Bylo komický, že měla na sobě černé vansky a na sobě měla bílé šaty, ale jak slepá dívka, může vědět, že to vypadá špatně?

*****

„Ukaž, pomůžu ti." Řekl Brad.

„Račte se posadit." Zasmál se. 

Nahmatala jsem dvířka automobilu, pomalu zvedla nohy a dala ji na podlahu v autě, pak jsem si sedla na sedadlo a dala druhou nohu do auta, nejdivnější bylo, že jsem se nebouchla o střechu. Brad za mnou zavřel dveře, obešel auto a se dl si na místo řidiče.

„Ty se bavíš s hluchou holkou?" zeptal se mě z ničeho nic.

„Jo." Řekla jsem.

„A jen tak mimochodem tohle je kabriolet." Informoval mě.

„Hmm...?" nic mi to neříkalo.

„Auto bez střechy." Vysvětlil mi.

„Aha. Mohli bychom jet." Zeptala jsem se nevrle.

„Ne." Odpověděl.

„Proč?" zeptala jsem se.

„Baví mě se na tebe dívat." Řekl.

„Tak toho nech, chtěla bych se ještě dnes vrátit." Odvětila jsem. Odpovědí mi bylo nastartování motoru, konečně jsme se odlepili od obrubníku a vyrazili.

„Jaké je to nevidět?" zeptal se.

„Nic zajímavého." Vzdychla jsem.

„Nepovídej, já si vždy myslel, že vám to vadí." Řekl.

„Mně ani ne, ale třeba když ztratíš zrak během života." Řekla jsem trošku znuděně.

„Co si o mně myslíš?" zaskočil mě.

„Co si o tobě myslím?" zopakovala jsem.

„Ano, co si o mně myslíš nebo jak si mě představuješ?" řekl.

„Já si o tobě myslím, že jsi ten typ kluka, co zlomí dívce srdce, jak říká učitelka, že si hraješ na borečka a jak podle mě vypadáš? Máš na sobě drahé značkové oblečení a nagelované vlasy, cituji moji mámu." Řekla jsem s úsměvem.

„Úplně si mě vystihla." Smál se.

„Opravdu?" zeptala jsem se.

„Z poloviny, jinak vozím slepé dívky na výlet." Smál se.

„Hej." Křikla jsem.

„To byla jen sranda." Řekl.

„Já vím." Řekla jsem.

„Stoupni." Rozkázal mi.

„Cože?" zeptala jsem.

„Stoupni." Zopakoval.

„A proč?" zeptala jsem se nechápavě.

„Uvidíš." Slyšela jsem. Pomalinku jsem se narovnala, vítr do mě narážel, byl to nezapomenutelný pocit. Po chvilce jsem si sedla.

„Už chápeš?" zeptal se.