Kamarádova Sestra

Část 20

„Nevypadáme jako dva šílenci?" zeptala se mě Tay.

„Tady nás nikdo neuvidí." Odpověděl jsem. Leželi jsme vedle sebe ve vysoké trávě, svíral jsem její ruku a připadal jsem si jako šťastlivec.

„Jen aby." Zasmála se. Na sobě měla černý svetřík a rifle. Nadzvedl jsem se, abych viděl do jejího obličeje.

„A kdyby se tu někdo ukázal, tak by dostal, protože se mi nikdo nebude dívat po mojí holce." Řekl jsem.

„Aby to nebyla ona, co já vím, jaké se po tobě dívají." Zachechtala se, trošku mě zamrazilo, ale pak jsem se uklidnil.

„Nikdy jsem neměl dobrou kamarádku, žádná nebyla dobrá." Řekl jsem vážně.

„A teď už máš?" zeptala se a pořád se usmívala.

„Mám a nejen to." Usmál jsem se.

„Nepovídej." Ušklíbla se.

„Věříš mi?" zeptal jsem se.

„Jak kdy, když jsme jeli na horolezeckou stěnu, tak jsem si myslela, že mě zabiješ." Uchechtla se. Nad její poznámkou jsem se v duchu zasmál.

„Ale nezabil." Namítl jsem.

„Nezabil." Přitakala.

„Nechci, abys šla domů už nikdy, chci, abys byla se mnou každou sekundu v mém životě." Řekl jsem a pohladil jí po vlasech.

Za chvíli by tě to přestalo bavit." Řekla.

„A tebe by to bavilo?" zeptal jsem se.

„Za začátku, ale potom by mě to omrzelo." Odpověděla mi.

„Ty o mě vůbec nestojíš." Vykřikl jsem.

„Já?" ukázala na sebe.

„Ostatní holky slintají, když kolem nich projdu." Zasmál jsem se.

„Ale já nejsem ostatní." Usmála se.

„Já vím, proto jsi jediná, na které mi záleží." Zašeptal jsem jí do ucha. Je to pravda? Zeptal jsem se sám sebe, proč mi záleží na Natálii, na co jsem myslel, když jsem spal s Natálií? Myslel jsem na Tay a přesto jsem to nezarazil.

„Měli bychom jít." Řekla Tay.

„Nikam nepůjdeš, protože tě unesu a procestujeme celý svět." Rozkázal jsem.

„To by se ti líbilo." Zasmála se.

„Líbilo ani nevíš jak moc." Políbil jsem se jí.

„Nepovídej." Zahihňala se.

„To už jsi řekla podruhé." Řekl jsem.

„Nepovídej." Usmála se. Přitáhla jsem si jí k tělu a překulil jsem se s ní, takže ona ležela na mě.

„Tak ty takhle." Uchechtla se. Dal jsem jí na pusu prst a ona ztichla, chytl jsem jí za bradu a přitáhl jsem si její obličej, lehce jsem jí políbil, a když neprotestovala, pevně jsem přitiskl svoje rty na její, začala spolupracovat, rukou jsem zajel pod její svetřík a jezdil jsem jí dlaněmi po zádech.

„Vy parchanti, co tu děláte?" kdosi na nás zařval. Tay zvedla hlavu a rychle se postavila, měla červené tvářičky.

„Však počkejte, já vás dostanu." To mi dalo rozkaz, abych se zvedl, chytil Tay a rozběhl se. Táhl jsem Tay, dokud jsme nedoběhli k autu, nenasedli a nerozjeli se.

„Co to bylo?" zeptala se Tay udýchaně.

„Možná jsme už měli, jak si říkala." Neodpověděl jsem, protože jsem nevěděl, co to bylo.