Kamarádova Sestra

Část 19

„No tady jsi." Vykřikla Nathalie a ruce si obmotala kolem mého pasu.

„Chyběl jsem ti?" zeptal jsem se a uchechtl se.

„Představ si, že jsem tvoji společnost postrádala." Řekla s úsměvem, byla dost opitá, měla červené oči.

„Kolik jsi toho vypila?" zeptal jsem se starostlivě.

„To si mám pořád pamatovat, řekni, kdo si to tady pamatuje?" zasmála se. Rozhlédl jsem se po místnosti, měla pravdu, nikdo z nich si to nemohl pamatovat.

„Kam ses mi jen ztratil? Pojď se napít, přece nebudeš na suchu." Chechtala se.

„Myslím, že bys se mnou mohla jít, odvezu tě domů." Řekl jsem jí.

„S tebou půjdu kamkoliv." Vykřikla a obmotala si ruce kolem mého krku.

„Natálie, jsi opilá." Řekl jsem.

„Co je na tom?" vykřikla a rozhodila ruky.

„Uklidni se, teď tě odvezu domů a ty si půjdeš lehnout." Řekl jsem.

„Ale ty budeš se mnou." Namítla.

„Budu." Slíbil jsem. Podpíral jsem ji, aby vůbec mohla chodit, ještě nikdy jsem neviděl Natálii, takhle opilou, vždy se držela stranou.

„Bradíku, já tě miluji." Poplácala mě po tváři. Je jen opilá, napomínal jsem se v duchu.

„Ale ty mě nemáš rád, záleží ti na té slepé dívce." Křičela přes celou ulici.

„To ses musela tolik opít?" zeptal jsem se.

„A sejde vůbec na tom? Všichni mě opustili ty, Connor, Jason, Michael, všichni se dali na vážné vztahy. Naráz jsou in hodné holky." Zařvala. Trvalo mi dlouho, než jsem ji dostal do auta a co ještě jí dostat z auta do domu. Když jsem jí dostal do postele, stáhla mě do ní a tak jsem se ocitl v té nejhorší pozici, v jaké jsem se mohl být. Ležel jsem na Natálii a ruky jsem se opíral, abych na ní neležel celou vahou, ona se jen přitáhla a začala mě líbat a svlíkat tričko. Neměl bych, projelo mi hlavou, ale nic jsem neudělal.

„Aspoň naposledy." Zasténala Natálie. Co to dělám? Právě podvádím svoji holku, s kterou jsem teprve začal chodit a jsem střízlivý.

Probudil jsem se a do očí mi svítily sluneční paprsky, rychle jsem je zase zavřel. Se zavřenýma očima jsem se posadil a konečně otevřel oči. Sakra, sakra, sakra, to jsem vůl, já jsem pitomec, chovám se přesně, jak se to o mně říkalo. Rychle jsem se oblékl.

„Ty už jdeš?" zeptala se udiveně.

„Poslouchej mě, tohle se nikdy nestalo, dělal jsem to ze soucitu, protože jsi byla na dně, ale tohle bylo naposledy." Řekl jsem.

„Ze soucitu?" zeptala se nechápavě.

„Jo ze soucitu." Řekl jsem.

„Nepotřebuji tvůj soucit, jsem šťastná." Křičela.

„Ale včera." Namítl jsem.

„A co včera bylo?" zařvala. Já jsem pochopil, že to s ní nemá cenu řešit.

Všechno nemůže být dokonalé ani postavy v knížce. Moc děkuji za komentáře :DD