little things | cz ✔

2.

jak už to tak bývá, po prvním prosinci přichází druhý. 

šestá hodina ranní odbila, pro mnohé to znamenalo vstávání do školy či práce, pro jiné jen to, že mohou ještě spát. město se pomalu probouzelo z tvrdého spánku, vánoční světla se zhasínala, nebyla zde potřeba svítit již za jakéhosi světla. 

ovšem Sebastian pomalým krokem přešel až k malé lávce za parkem. měl rád tyhle chvilky ticha a klidu, mohl vyprázdnit svou hlavu od dotěrných myšlenek. opřel se lokty o oprýskané zábradlí, jež se dříve pyšnilo sytě rudou barvou.  nyní místo ní byla slaboučká vrstvička čerstvého sněhu. přes noc se rapidně ochladilo, na některých místech se dokonce utvořila ledovka. park připomínal ledové království, sněhové vločky volně poletovaly vzduchem, sedaly na různá místa ke svým již spadaným kamarádkám. 

pohledem zakotvil na opuštěné lavičce nedaleko něj. zapřemýšlel, kolik let tu stojí, kolik si toho zažila, co všechno slyšela. usoudil, že když tak zeje prázdnotou, mohl by ji poctít svou přítomností. opustil sice tak zábradlí, ale začínaly ho bolet nohy a vidina chvilky posezení byla příliš lákavá. usedl na mrazivě studenou lavičku, avšak ještě před tím z ní smetl veškerý bílý sníh, jenž stihl utvořit vcelku silnou vrstvu pokrývky. zřejmě chtěl lavičce dopřát teplo, ochránit před mrazem. 

zády se opřel a vydechl zadržovaný kyslík, který před ním následně utvořil obláček páry. jak rychle se utvořil, tak rychle i zmizel a Sebastian tak zůstal sám s lavičkou, sněhem a zimou. snažil se nepřemýšlet, neutápět se ve svých vlastních pochmurných myšlenkách, ale on nikdy nebyl dobrý plavec. bohužel.

netušil však, že ho sleduje pomenší dívka, tentokrát její tvář však nezdobil úsměv, vystřídal ho zamyšlený výraz. snažila se přijít na kloub jeho chování, jeho myšlenkám. nevěděla ani, jak dlouho ho tak bezeslovně sledovala, dokud jí v kapse zimního kabátu nezačal vibrovat mobilní telefon. zkřehlými prsty jej vyndala, aby zjistila, kdo ji vyrušil v misi. přijala hovor a uslyšela hlas své nejlepší kamarádky, jež hned spustila, kde se jako fláká, že za čtvrt hodiny začíná škola a že ona v kavárně tvrdne jako idiot sama. Maureen se kousla do rtu, zapomněla se dívce zmínit, že pro tento den jejich ranní rutinu vynechá. klidně jí situaci vysvětlila a slíbila, že jí to vynahradí. ukončila telefonát hned po rozloučení a zpátky vložila do kapsy. uvědomila si taktéž, kolik její mobil ukazoval hodin, bylo načase něco udělat. vstala z podřepu a protáhla ztuhlé nohy. pomyslela si, že na příští akce se musí tepleji obléknout, jelikož ten kabát vypadal nádherně, její postavě velmi lichotil, avšak i přes cedulku 'zimní' příliš nehřál.

mezitím si čas uvědomil i Sebastian a zvedl se, připravený znovu vkročit do budovy, v níž byl, dá se říci, neviditelný. nepředpokládal ovšem, že cesta kolem dětského hřiště bude namrzlá, jeho noha obutá do černých plátěnek uklouzla a on se tak záhy ocitl na zemi s bolavou nohou a naraženým zadkem. pokusil se vstát, ale čekala ho nemilá zpráva. nemohl. zřejmě si nohu pochroumal, ne-li zlomil. bezradně si povzdechl a zvažoval své možnosti, i když jich bylo opravdu málo. 

a pak uviděl ji. přišlo mu, že se k němu snesla jako anděl z nebe. se starostí ve tváři se k němu sklonila otázala, co ho bolí. nebyla to odbornice na lidské tělo a úrazy, ale bylo jí jasné, že by to neměla nechat jen tak, proto zavolala lékařskou pomoc, i přes jeho -neúspěšné- protesty. záchranná služba přijela co nevidět, Maureen se jim tak nějak vetřela pod záminkou, že jsou kamarádi a bude pro něj psychickou podporou. 

později, již v nemocničním pokoji, kdy Sebastian ležel s nohou v sádře v ne příliš pohodlné posteli, ona seděla u něj na židli a bedlivě zkoumala detaily jeho tváře. znervózňovalo ho to, proto konečně otevřel oči. po zdvořilostní otázce, jak se cítí, se odvážil zeptat na otázku, jež mu nedala pokoje.

"proč tu jsi se mnou?"

"a proč ty jsi tak smutný?"

♥ ♥ ♥