little things | cz ✔

6.

vzbudila se v neznámém prostředí. pak si uvědomila, kde a proč se nacházela a uklidnila se. rozsvítila displej svého dotykového telefonu, aby se ujistila, zda je vážně šestého prosince. bylo dokonce brzo ráno, ale jí už se spát nechtělo. vstala z pohodlné postele a protáhla ztuhlé tělo. před velkým zrcadlem pročesala své vlasy a vstoupila do koupelny, která sousedila s pokojem, v němž strávila noc. opláchla si obličej a usmála se na sebe. neměla u sebe líčidla, na ta naprosto zapomněla, naštěstí v tu dobu měla téměř bezchybnou pleť a zas tak strašně i dle jejího mínění nevypadala.

napadlo ji, že by mohla udělat snídani a přinést ji Sebastianovi do postele. nepamatovala si přesně, kde se kuchyň nachází, proto otevřela první dveře a doufala, že se strefila. avšak přítmí pokoje ji ujistilo, že tohle kuchyň nebude. pootevřela dveře ještě o kousek více a spatřila větší postel přímo pod oknem, na níž spal Sebastian. kousla se do rtu a popošla blíže. znovu žasla nad jeho omamnou krásou.

u jeho postele stála zřejmě delší dobu, než měla v plánu, byla jím snad fascinována. proto nadskočila, když se do ní zapíchly dvě modré studánky. cítila, jak se jí krev nahrnula do tváří. chvíli na ni koukal, čímž ji přiváděl do ještě větších rozpaků. poté konečně promluvil. jak nádherně zněl jeho hlas.

"mám něco na tváři, že si ji tak prohlížíš?" to znělo drze. Maureen nevěděla, jak mu na to odpovědět.

"máš v ní vepsaný smutek a já ho chci rozehnat."

"proč?" zeptal se, doopravdy nevěděl, proč by něco takového měla chtít.

"chci tě vidět se usmívat," odvětila jednoduše.

"proč?" zopakoval svou otázku.

"určitě ti úsměv sluší. mám ráda, když se lidé usmívají. svět je potom hned hezčí," vysvětlila a odhalila pár svých myšlenek.

"nemám důvod se usmívat, Maureen," zakroutil hlavou a poprvé uhnul pohledem.

"v tom případě chci být tím důvodem já. chci tě donutit usmívat se. chci tě vidět šťastného." byla to pravda. jen si nebyla jistá, kam až může zajít s pravdou. bála se, že se jí vysměje nebo ji odmítne.

"nedělej, že tě zajímám. nemáš jediný důvod tohle chtít. prostě mě ignoruj. nech mě být." rukou si prohrábl své vlasy a jemně za ně zatáhl. to dělal vždy, když jej něco frustrovalo.

"ale to je to. já se zajímám. zajímám se o tebe. a jistě, že mám důvod. pro všechno je nějaký důvod, nic není jen tak. a proč bych tě měla ignorovat? chceš být ignorován? sám?" snažila se udržet své emoce na uzdě a nedat najevo své znepokojení, ale bylo to těžké.

"ne, nikoho nezajímám, všem jsem úplně ukradený. tak to nech být. prosím."

slyšela v jeho hlase nekončící smutek a bolest. tak moc ji to trápilo, vidět ho takhle a slyšet takové věci.

"mě zajímáš a ukradený mi nejsi. myslíš, že bych tady s tebou byla a zvala tě k sobě domů, kdybys byl?" to ho donutilo popřemýšlet. měla pravdu. jenom nechápal, proč.

"tak mi řekni... proč se o mě zajímáš? proč mám jít k vám domů? vždyť to bude blbý, neznám vás, akorát budu na obtíž... nechci někomu přidělávat starost."

"proč dýcháš?"

"cože?" byl zmatený z náhlé změny tématu, netušil, co tou otázkou dívka chtěla říct.

"divná otázka, že? stejně tak je divná a hloupá otázka, proč se zajímám. prostě to tak je. chci vidět tvou krásnou tvář, vějířky vrásek kolem očí a tvé plné rty roztažené v úsměvu. nebraň se. neodháněj mě od sebe. a teď, jestli dovolíš, půjdu nám udělat snídani. jen lež, ano?" nečekala na jeho další námitky a zmizela v útrobách domu.

Sebastian si musel její slova přebrat. zajímá se o něj. chce, aby se usmíval. řekla, že je krásný. co když mě má ráda? napadlo ho, ale přišlo mu to příliš nemožné.

Maureen přinesla podnos plný jídla. váhavě si k němu sedla na postel a společně se pustili do jídla.

první společná snídaně.

možná, že jich zažijí ještě hodně.

možná, že příště nebudou tak tiší.

možná, že příště jí něžně slíbne kousek čokolády nad koutkem rtu.

možná, že příště do sebe budou zamilovaní.

a možná, že žádné příště nebude.

♥ ♥ ♥