little things | cz ✔

4.

následující den -čili čtvrtého prosince- se Maureen rozhodla navštívit chlapce ležícího v nemocnici, zajisté osamělého. 

teple se oblékla, na nohy obula své oblíbené kozačky a kolem krku obmotala světle růžovou šálu. přes rameno přehodila malou kabelku a vyrazila do chladného počasí.

cestou se snažila na nic nemyslet, mít čistou hlavu a nenechat se třeba přejet autem. nebo uklouznout. nemocnice naštěstí nebyla daleko, její tváře ani nestihly pořádně zčervenat.

jakmile vstoupila do oné budovy, jež se pro některé stala osudným místem, zalily ji divné pocity. jako by mohla cítit utrpení a bolest jiných, smutek všude kolem, stísněné myšlenky. na chodbách panoval ruch téměř jako na nějaké promenádě v přímořském letovisku. cítila se zde nepříjemně, ale jestli se tak cítila ona, jak se asi cítili lidé v pokojích či zoufalí příbuzní, kterým nezbylo nic jiného, než jen doufat a modlit se? nevěděla o nikom, kdo by měl nemocnice rád. ano, představují místo, kde je možné vyléčit všemožné úrazy a nemoci, ale taktéž místo, kde lidé denně umírají či se dozvídají krutou pravdu. 

kéž by byl svět bez smutku a nemocí. kéž by se všichni usmívali, vděčni za svůj život, který by milovali. 

došla na příslušné oddělení a ohlásila se sestřičkám. pustily ji dovnitř, ale ještě ji varovaly, že zřejmě přišla zbytečně, jelikož pacient dostal prášky na spaní a injekci na uklidnění. též se dozvěděla, že Sebastian začal trochu vyvádět, jakmile mu byl přiřazen na pokoj 'spoluležící'. ten se po několika hodinách naštval a oznámil, že s ním na pokoji nebude a vyžádal si přesun. a Sebastian opět zůstal úplně sám.

Maureen se posadila do malého křesílka postaveného vedle postele. zrak upírala na hocha před sebou, jak pevně držel víčka u sebe, sem tam sebou lehce škubl. vypadal vážně utrápeně, zoufalství měl vypsané v tváři. svíralo se jí srdce, když na něj tak koukala. všimla si dlaně sevřené v pěst a uchopila ji do těch svých. jemně jej hladila po hřbetu ruky, a při té činnosti si prohlížela jeho tvář. byl nádherný, tedy tak jí připadal. oválnému obličeji světlé barvy dominovaly pronikavé oči zbarvené modře, nyní bohužel (nebo bohudík?) zavřené. lícní kosti nijak výrazně nevyčnívaly, čelist zdobilo kraťounké strniště. špinavě blond vlasy mu zakrývaly čelo ve zpocených pramíncích. najednou zatoužila se ho dotknout, okusit hebkost vlasů, konečky prstů zkopírovat linii růžových rtů. dlouho se tomu bránila, ale nedokázala se ovládnout, svou pravou dlaň opatrně položila na jeho tvář. bříškem palce jej pohladila a usmála se. 

doufala, že se probudí. že otevře ta svá krásná kukadla a usměje se, alespoň trochu, protože jemu úsměv slušel. ale on dál spal. 

a Maureen u něj seděla až do večera. doma věděli, že se na ni mohou spolehnout, již několikrát to dokázala, neměli důvod se o ni bát. 

přála si, aby byl šťastný. přála si, aby prožil lásku, aby o něj někdo pečoval. 

a možná si přála, aby ten 'někdo' byla ona.

♥ ♥ ♥