little things | cz ✔

13.

cítila se, jako kdyby z ní někdo odčerpal veškerou energii. jako kdyby někdo přišel a prostě z ní vycucl život. bolely ji oči, tváře měla stále olepené od slz, které jí unikaly jako vodopády ještě před pár hodinami. rozsvítila displej svého mobilního telefonu. v hloubi duše doufala, tam najde nějakou zprávu či zmeškaný hovor, ale oznámení zela prázdnotou. z lišty na ni koukalo datum. již bylo dvacátého druhého prosince. za dva dny měly být Vánoce, Štědrý den a ona se na ně poprvé netěšila. připadala si hrozně a nadávala si za svoje myšlenky, ale pak si vždycky vzpomněla, kdo byl jejich původcem a v očích se jí znovu vytvořily slzy. 

nečekala, že láska bude jednoduchá. naopak se toužila prodírat všemi komplikacemi a prát se s překážkami, jen když bude vědět, že to má smysl a osoba, pro níž by bojovala, ji miluje. ale to ona nevěděla. už si nebyla jistá ani tím, zda mu na ní někdy doopravdy záleželo - alespoň trochu.  

znovu plakala. už ani nevěděla proč, prostě plakala. pak si rozvzpomněla a rozvzlykala se ještě víc. zamilovala se. konečně se odhodlala někomu otevřít, někoho zahltit svou láskou, ale on o to neměl zájem. nemohla uvěřit tomu, že byla tak naivní a věřila, že by k ní též něco cítil. byla to pouze její bujná fantazie, kterou někdy ze srdce nenáviděla. 

co ji překvapilo, nedostavila se nenávist, ani špetka. jen bolest, spousta bolesti a zklamání. nedávala to za zlé Sebastianovi, ale sobě. to ona si představovala něco, co nikdy nebylo. 

láska bolí.

ovšem ta neopětovaná? to jsou teprve muka. 

♥

seděl na posteli a cítil se mizerně. nenáviděl se za to, co udělal. no ještě víc nenáviděl ženu, která jej do toho donutila vydíráním. nemohl dopustit, aby se jeho milované Maureen něco stalo, chtěl pro ni jen to nejlepší, a tak se jí vzdal. nechal ji jít. odmítl ji a neskutečně ho to bolelo. 

uplynulo dobrých čtyřiadvacet hodin a on se téměř nehnul z místa. nebyl schopen normálního fungování. vyhýbal se svému odrazu, nechtěl se vidět zničeného, stačilo mu, jak se cítil. na jídlo neměl ani pomyšlení, nedokázal by ani sousto pozřít. jediné, co udělal, byla sprcha, aby ze sebe spláchl doteky své tety, když jej chválila, jak skvěle si vedl. byla v tu chvíli ve skvělé náladě, neudeřila ho, naopak by hrubé chování uvítal místo těch polibků, kterými obsypávala jeho šíji. naskákala mu husí kůže, jelikož se mu to hnusilo, ale ona si to vyložila přesně naopak. kdyby nespolupracoval, kdo ví, jak by to dopadlo...

nevěděl, co si počít. nemohl plakat, nemohl jíst, nemohl spát. cítil, jak z něj vyprchává energie, kterou v minulých dnech načerpal. naplňovala jej již známá bolest a samota. nesnášel pocit osamění. v posledních třech týdnech téměř zapomněl, jaké to je, být sám. 

v odpoledních hodinách se vrátila Jessica, jeho teta, zpět. nebyla v dobré náladě a Sebastianova ignorace jí jen přidala. vybila si na něm svůj vztek a nasupeně odešla, samozřejmě nezapomněla hlasitě prásknout dveřmi. a tak Sebastian, naprosto zničený, znovu osaměl. 

měl pocit, že každou chvílí umře. bylo mu zle. ne pouze fyzicky, ale hlavně psychicky. 

už to trvalo moc dlouho.

možná by bylo lepší to ukončit?

v tu samou chvíli našla Maureen list papíru.

Sebastianovu kresbu, na níž našla sama sebe. 

ale to nebylo to, proč se rozběhla k jeho domu. 

v růžku papíru totiž našla vzkaz.

"Miluju tě, Maureen, děj se co děj. Tvůj Sebastian." 

 ♥ ♥ ♥