little things | cz ✔

9.

jedenáctého prosince se Maureen vzbudila a první věc, kterou spatřila, byla šedivá látka. kupodivu ji přítomnost dalšího těla v jedné posteli nepřipadala zvláštní, ba naopak. již druhou noc se takto probudila a dokázala by si na to zvyknout. brala to jako velmi příjemnou změnu. ač to bylo i pro ni samotnou velmi zvláštní, jeho přítomnost na ni měla uklidňující účinek. vůbec se jí nechtělo otevřít oči a začít nový den. toužila po spánku, stále vstávání oddalovala, až jí zazvonil budík. s nechutí jej vypnula pohled stočila na ležícího Sebastiana. doufala, že jej nevzbudil ten otravný zvuk, jenž ji každé ráno budí, ale on už na ni hleděl s očima dokořán. 

"dobré ráno," pozdravila ho a vlídně se usmála. 

"dobré ráno, jak ses vyspala?" otázal se jí na oplátku a též se usmál.

"pak už dobře. děkuju, mimochodem, je od tebe velmi milé, že jsi mi dovolil u tebe být. a teď, bohužel, musím jít do školy. dnes ale máme o hodinu méně, domů přijdu někdy okolo druhé," obeznámila ho s novinkou, kterou mu včera nestihla říci. přikývl a zívl si. "no ale ty koukej ještě spát, nerada bych tě o spánek ochudila. a vlastně, ty máš odpoledne kontrolu, co? nevadí, domluvím se s mamkou. měj se tu fajn." vyskočila z postele, ode dveří mu zamávala a vklouzla do svého pokoje, aby se převlékla.

♥

učitel na biologii se s nimi rozloučil a popřál hezký víkend a Maureen se spolužáky konečně mohla opustit budovu, do níž chodili lidé velmi neradi. vzpomněla si na nedávnou úvahu o nemocnici a zamyslela se, které místo je horší. škola nebo nemocnice? oba komplexy jsou samozřejmě užitečné, ale mají i své záporné hodnoty. a těch možná bylo více, než kladných. 

zamířila do jídelny, se svou partou se usadila ke stolu, který jim tak nějak "patřil". nikdo se neodvážil jim ho zasednout. jako každý pátek měla k obědu těstoviny, byla to už taková školní tradice, proti které se nenašlo jediného křivého slova. 

cestou domů se Maureen stavila v cukrárně, kde nakoupila pár dortíků a poté šla rovnou domů. Sebastiana našla začteného do jedné z knih, kterou si přinesl ze svého domu. k jejímu milému překvapení na ni doma čekala i maminka, jež zrovna dopékala oblíbené cukroví. Maureen se s chutí ujala výzdoby, zbožňovala pečení cukroví a ostatní předvánoční přípravy, mělo to své kouzlo. připadalo jí, že se při tom s maminkou vždycky o kousek sblíží, i když pak měla pocit, že už to víc nejde. měla ji upřímně ráda a byla jí neskonale vděčná za všechno. často jí to opakovala, neboť se bála, že ji jednoho dne ztratí a ani jí to nestihne povědět. 

jakmile obě ženy skončily se svou činností, převlékly se a i se Sebastianem se společně vydali do nemocnice. naštěstí se nemuselo dlouho čekat, čekárna byla nezvykle prázdná. rychle uplynula i samotná lékařská kontrola, kde lékař Sebastianovi sdělil samé dobré zprávy. díky tomu, že noha nebyla zlomená, takže kost nemusela srůstat, by mohl do konce měsíce normálně a bez bolestí chodit. 

na menší oslavu se trojice vydala do malé čajovny, oblíbeného místa Maureeniny matky Sarah. s dobrým čajem si vyprávěli různé historky, vtipkovali a čas spolu strávený si užívali. Sebastian ani Maureen netušili, že je Sarah svým hnědým pohledem pečlivě skenuje. všimla si, jak na její dcerku Sebastian kouká. všimla si, s jakou něhou vyslovuje její jméno. také si všimla nenápadných a letmých doteků a následných jiskřiček v jejich očích. celou dobu se usmívala.

přála své dceři krásný vztah. přála jí perfektního partnera, který samozřejmě nemusel být až tak perfektní, ale měla své zásady, které by měl její zeť splňovat. a pomalu přicházela na to, že právě Sebastian je splňuje.

♥ ♥ ♥