little things | cz ✔

8.

v noci z devátého na desátého prosince se ukázalo, že Maureen měla pravdu. 

Sebastian se trhnutím probudil kvůli náhlému výkřiku. byl zvyklý spát v naprostém tichu, takže by ho probudil i sebemenší hluk. věděl, že to křičela Maureen a strašně moc jí chtěl pomoct. přál si vyskočit z postele, vběhnout do jejího pokoje a schovat ji do svého náručí. ale byl na nějakou dobu omezen ve svých činech, než by se k ní dobelhal, uběhla by celá věčnost. přemýšlel, jak jí dát znamení, že je tu pro ní. napadlo ho, že jí napíše nebo zavolá, ale pak si vzpomněl, že si vždycky na noc vypíná vyzvánění právě kvůli nočním přepadovkám. zabouchání na zeď mu přišlo příliš riskantní a hrubé. 

k jeho překvapení se pomalu otevřely dveře, z nichž vyšla samotná Maureen. rozpuštěné vlasy jí splývaly po zádech v měkkých vlnách, třpytily se v měsíčním svitu. s vystrašeným výrazem došla až k posteli, na níž právě Sebastian seděl. odkryl deku, aby jí dal znamení, že se k němu klidně může přidat. s jemným úsměvem se zabořila do polštáře a zavřela oči. pokojem panovalo ticho, oba se ho báli porušit, jako by se snad mohlo roztříštit jako křehký porcelán. nakonec to Sebastian nevydržel.

"chceš o tom mluvit?" otevřela oči a zkoumavě mu pohlédla do modrých očí. zračila se v nich upřímnost a zájem. záporně zakroutila hlavou. neměla chuť probírat své problémy.

"nechci, promiň. vzbudila jsem tě, viď? omlouvám se, to jsem nechtěla a-" Sebastian ji přerušil překrytím jejích úst svým ukazováčkem.

"shh. nevadí mi to. ale ty bys ještě měla spát, jdeš do školy. zůstaneš u mě?" zeptal se jí vyčkávavě. tajně doufal v kladnou odpověď, která i vzápětí následovala.

"jestli můžu, ráda," kousla se do rtu a sklopila pohled.

"samozřejmě, že můžeš! ty vždycky, Maureen." věnoval jí úsměv lehl si a oba je přikryl. "dobrou noc, Mau," pronesl.

"dobrou, Sebastiane," zašeptala a udělala něco, o čem si mohl nechat jenom zdát. nevěřil, že by se to někdy stalo skutečností. přitiskla se k jeho tělu jen co to šlo a nadechla se jeho vůně. ještě jednou zopakovala slůvko "dobrou" a zavřela oči, aby se vydala do říše snů. ovšem Sebastian spát nemohl. nemohl z hlavy dostat tuhle něžnou osůbku, jež se právě tulila k jeho tělu. připadalo mu to až příliš nereálné a příliš krásné. cítil vůni jejího šamponu, vnímal teplo sálající z jejího tepla, uvědomoval si její přítomnost.
přišlo mu vážně zvláštní, jak se prosinec zatím odvíjel. nikdy by ho ani nenapadlo, že by s ní kdy mohl prohodit jen slovo. a hle, ležel s ní v posteli. další věcí, kterou nechápal, byly jeho vlastní pocity. nebyl si jimi příliš jistý, ale když nad tím přemýšlel, dalo by se říci, že se zamilovává. malinko ho to děsilo. nechtěl si to přiznat. a hlavně to něco chtěl utajit a nedat najevo. nemohl si dovolit, aby se to někdo dozvěděl. ostatní by z něj udělali ještě většího outsidera, než jakým byl doposud. sice ho příliš nezajímalo, co si o něm kdo kdy myslel, ale nebyl si jistý, zda by to zvládl. zda by unesl nenaplněnou lásku a neopětované city.
raději zavřel oči, snažil se na to nemyslet a následoval svou malou Maureen do světa spánku.

možná, že kdyby si přiznal, co cítí, udělal by dobře.
možná, že kdyby se s tím svěřil Maureen, překvapila by ho její odpověď.
možná, že ona se bojí toho samého.
možná, že se jednou odhodlají...

❤ ❤ ❤