Děsivé Příběhy z Ledničky

A Game

Hry.

Některé věci v životě mají záměr. A některé se pouze dějí.

Pokoj měl tvar kostky. Špinavý zahnědlý koberec, který by se nelíbil ani bezdomovci byl skryt pod rouškou noci. Pokoj nic neosvětlovalo až na měkké galantní světlo měsíce, jehož paprsky jedny po druhém pronikaly do pokoje.

Paprsky dopadaly na mou deku, která visela z postele. Zastavily se v půl cesty od postele, zanechávajíc zbytek pokoje ve tmě.

Můj pokoj nezdobilo žádné vybavení. Dřevěné zdi s malými dírkami od hřebíků a připínáčků bylo vše co jsem měl, spolu s již výše zmíněnou postelí a nějakým oblečením. Cítil jsem otevřené burákové máslo. Burákové máslo leželo v otevřeném kufříku s bochníkem plesnivého chleba zabaleného v plastu.

Ležel jsem, zíral na štukovanou výzdobu na stropě a přemýšlel o době, kdy jsem byl malý a vzpomínal, jak rád jsem si hrál na schovávanou.

Pamatujete si, jak jste si jako dítě hráli na schovávanou? Čekali jste pod stolem, na nejtemnějším místě, co jste našli. Aranžovali polštáře a deky, tak, aby vypadaly věrohodně.

Srdce vám rychle bušilo, až jste si mysleli, že vás najde. Sledovali jste z pod postele, z mezery v dece, nebo mezírkou mezi oblečením v šatníku. Sledovali jste tenisky pikajícho, když se zastavily.

Hlavou vám probíhaly myšlenky, plné a zřetelné, zatímco jste si mysleli, že dýcháte moc nahlas, deka se pohnula a v naprostém tichu vyzní slabé dýchání hlasitě. Cítíte, že vás ochranná skořápka opustila a už nejste v bezpečí. Najde vás a vy pomůžete najít zbytek kamarádů. Nakonec vás vítězný pocit opustil a se zklamaným povzdechem jste se vydali hledat ostatní.

Usmál jsem se a vzpomněl si, jak jsem zadržoval dech, když hledač vstoupil do pokoje. Po třiceti sekundách mě pálily plíce a strašně jsem se chtěl nadechnout. Když odešel, co nejvíc potichu jsem vydechl a nadechnul sladký drahocenný vzduch.

Také jsem si v mládí celkem rád hrával na honěnou.

Hráli jste jako děti taky na honěnou? Běhali jste a udržovali si bezpečnou vzdálenost od toho, který měl babu? Pokryti horkým potem, když jste se ujišťovali, že zůstanete vzadu. Pokud jste byli dost chytří, zůstali jste v davu a rozběhli, když přišel. Když jste se najednou stali jeho cílem. Otočili jste se a rozběhli se. Snažili se zvětšit vzdálenost a doufali, že honící ztratí zájem. Vaše lýtka a kolena znecitliví a rozbolí, když využíváte poslední energii k útěku.

Cítili jste, že jste doma a mířili k základně. Najednou cítíte dotek, ruku svírající vám rameno a ten kdo vás honil byl přímo za vámi a stačilo mu jen natáhnout ruku. Usměje se a řekne, že máte babu. Unaveně se otočíte a zamíříte ke skupině.

Hraju tyhle hry déle, než by jakýkoliv dospělý měl.

Je mi třicet-dva a už jsem z těch her unavený.

Myslím, že by se dalo říct, že jsem jediná lidská bytost schopná uniknout té neznámé entitě, která honí nesmrtelnou duši Božího výtvoru.

Můj protivník byl vynalézavý a věděl, kde hledat. Věděl, že se lidé pohybují z místa na místo. Vytrvale mě lovil.

Má dokonalý sluch a vycítí i nejslabší pach potu a strachu ze vzdálenosti nejméně třiceti stop.

Zadržel jsem dech déle, než jakýkoliv olympijský plavec. Běžel jsem rychleji než jakýkoliv běžec.

Koupal jsem se v lidských výkalech, jen abych viděl úsvit dalšího dne.

Málem jsem se utopil v nejstudenějším jezeře v alpských lesích.

Je tu pár věcí na které jsem hrdý, ale v dlouhém běhu nic neznamenají.

Můžete běžet a schovat se, i když jen na malou chvíli.

Ale jak tu ležím na přikrývkách, s kyticí růží na hrudi, cítím, odpočítávání dnů. Lístek všechno vysvětlující policii, která mě ráno najde, leží na nočním stolku vedle mě. Byl napsán elegantním písmem, tužkou v tomto potemnělém pokoji.

Jsem z běhání unavený. Smrt přicházející s těmito hrami je nevyhnutelná. Nakonec mě najde a chytí.

Nejmenší, co se může stát je, že ztratím své funkce.

Mé unavené tělo je oblečené v černém smokingu s diamantovými manžetovými knoflíčky a obuté do bílých bot. Měsíční paprsky byly přerušeny vlnou temnoty, které kolem nich prošla. Na moment jsem se vyděsil, ale pak hlasitě polknul a čelil svému strachu.

Sotva jsem přijmul skutečnost, že jsem se vzdal a brzy bude konec.

Zaslechl jsem slabé dýchání. Do pokoje vstoupilo odporné sípání a zápach síry. Zápach byl tak silný, až světlo začínalo slábnout. Usmál jsem se a byl znepokojen tím, co se skrývalo v temnotě. Očividně se mu nelíbilo moje sportovní chování. Táhlo se několik minut nezodpovězeného ticha, dokud se zápach nepřiblížil.

„Zanechej růže, abys nechal všechny ostatní vědět. Tuhle laskavost mi můžeš prokázat. Ne z lítosti, ale respektu naší rivality."

Do ticha zakvílel vítr a cítil jsem, jak se mé tělo kroutí v hlubinách něčeho, co pravděpodobně bylo místo věčného spočinutí pro mou duši.

Čtyři ráno.

Okny zasvítila modrá a červená světla. Lidé se přišli podívat, co je to za rámus, když detektiv opatrně vešel do motelu, podlezl pásku. Světla byla rozsvícená a vše bylo upravené. Nebyla tu ani kapka krve, ani otisk těla na prostěradle. Jen kytice růží a dopis, ale žádné tělo a důkazy po vraždě.

Nováček u dveří se zvědavě podíval. „Co se tam píše detektive?" zeptal se zvědavě.

„Píše se tam, že by sis měl hledět svého, Malinowski."

Nováček usazený sarkastickou poznámkou se vrátil na své místo a hlídal, kdyby se sem chtěl dostat nějaký reportér.

Podíval se na obálku. Nedávala mu žádný smysl. Byla to sebevražda? Pokud ano, tak to byla ta nejdivnější sebevražda, kterou kdy viděl. Pomyslel si, že je to možná vtip a zeptal se sebe na otázku, „Kde je tělo?"

Detektiv zvedl dopis a zašeptal obsah zprávy.

„Vzdávám se."

http://creepypasta.wikia.com/wiki/A_Game

Tahle creepypasta je taková nejasná a ani já nevím, jestli ji chápu. Překládala jsem jinou, která se mi nakonec nelíbila, tak jsem dopřekládala, tuhle, kterou jsem měla už rozdělanou. Poslední dobou nemám vůbec čas, tak se omlouvám, když budu vydávat se zpožděním.