Děsivé Příběhy z Ledničky

The Motel Where I Died

Občas se vracím do motelu, ve kterém jsem umřel. Nevím proč, ale prostě mě to tam táhne, jako můru k lampě nebo feťáka k dealerovi.

Pokaždé, když se vrátím je tohle místo omšelejší. Je vidět víc tmavých žárovek, v bazénu se to jen hemží brouky a na zemi se válí víc nedopalků od cigaret. Automat na Colu šumí víc než Cola samotná, zatímco stroj na led vytváří plíseň a řinčí.

Bylo to hnusné místo, kde jsem zůstal, ponechán na smrt.

Dnes v noci jsem prošel zdí a viděl v mém starém pokoji rodinu. Vypadali unavení a opálení, připravení jít domů a jediný důvod proč tu zůstávali byl, že jim rozpočet na dovolenou nevystačil. Myslím, že to je prostě život – něco neočekávaného vždycky změní vaše plány.

Přirozeně mě nemohli vidět ani slyšet, takže jsem je tu nemohl provést. Nemůžu jim vysvětlit, že díry ve zdech způsobily moje pěsti, když jsem se snažil zabít věci, o kterých jsem myslel, že se plazí pod lepkavou tapetou. Nemůžu jim říct, jak byly moje zuby zodpovědné za kus porcelánu, který chybí ze záchodu nebo že na poškrábaném místě na koberci, kde právě lezou jejich děti a hledají své hračky byla kdysi moje krev.

Nesténám ani nekvílím. Ale šeptám. Je to naštvaný šepot, ta samá věc, kterou říkám pokaždé, když se vrátím:

„Do prdele s tebou, Carlosi."

Noci, kdy jsem zemřel jsem nechtěl nic jiného než se sjet. Ale Carlos? Carlos chtěl pokusné morče, tak mi nabídl nějakou vysoce kvalitní experimentální sračku. Nezajímalo mě, co to je. Stačilo jen jediné bodnutí jehly a neměl jsem ani čas ji úplně zabodnout. Jen jeden kousek a stal se ze mě zuřivý, vraždící maniak. A jelikož jsem tu byl jen já sám, jediná vražda byla sebevražda.

Alespoň jsem neublížil někomu dalšímu.

Ale stejně.

Do prdele s tebou, Carlosi.

Myslím, že by se teď dalo říct, že jsem čistý. Tak nějak. Podle všeho jsou duchové závislí na něčem jiném a vracíme se k chuti našich bývalých životů. Jako od škrábání rány se nemůžeme zastavit od navštěvování našich minulých chyb. Strašení je pro ducha bod.

Nenapadá mě žádný další důvod, proč se sem pořád vracím. Nebo možná...

Možná proto, že tady se má konečná chyba zakutálela pod postel.

Kde nikdo neuklízí.

Tam, kam otec sahá pro hračku jeho dítěte.

Teď si z ruky setřepává jehlu.

Jeden.

Malý.

Kousek.

A sakra.

Otočím se, abych odešel, ale najednou ztratím schopnost procházet zdí.

Něco chce, abych se na to díval.

https://www.reddit.com/r/shortscarystories/comments/4fr2yu/the_motel_where_i_died/