Děsivé Příběhy z Ledničky

I Dared My Best Friend to End My Life - True Final Update [Part 7]

Všechny zdravím. Bože, jsem tak unavený. Ale tohle bude určitě naše poslední část. až dokončím tohle, budu moct usnout.

Omlouvám se za Sophii. Jak vám asi dochází, jsem naživu. Vím, že to nemůžu dokázat, ale doufám, že detaily, o kterých budu psát to dokážou.

Prostě začnu.

Když jsem se blížil ke kostelu, zvedl jsem ruce na znamení toho, že se vzdávám. Rameno mě zabolelo a škubl jsem sebou. Strážci za skleněnými dveřmi se rozběhli. Hrubě mě chytili a nechal jsem je, ať mi spoutají ruce za zády.

Rychle mě odvedli dovnitř kostela a z dohledu. Z rukou mi vzali Davidův hard drive, Zanderův mobil a můj obvaz. Zabavené předměty položili na stůl. Na stole byla pistole a dva nože. Zanderovy věci, napadlo mě.

Přes hlavu mi natáhli látku. Odvedli mě k autu a dlouho jsme jeli pryč.

Když jsme zastavili, sundali mi látku z hlavy a do očí mi svítil měsíc. Když jsem byl v kostele bylo ještě světlo, takže už to musela být nějaká doba.

Pomalu jsem se posouval k farmě, ke které mě dovezli. Byly tu tři věci: farma vpravo, velký traktor vlevo, a tři sila trochu mimo. Cesta z hlíny vedla k farmě.

Jeden ze stráží odjel v dodávce. Zbývající ze stráží mě mírně postrčil, abych šel rychleji. Přiblížili jsme se ke starým dveřím dvoupatrového domu. Vypadal staře, ale jinak dobře udržovaný. Tráva byla posekaná a nezalézala do skulin.

Stráž otevřela dveře a vešel jsem dovnitř.

Vnitřek byl tlumeně osvětlený. Dveře vedly do chodby, která vedla k většímu místu na konci. Po stranách byly ložnice a schodiště vedoucí k dalšímu podlaží.

Z některých pokojů se ozývaly tlumené výkřiky.

Snažil jsem se je neposlouchat. Strachem se mi svíral krk.

Chodbou mě dovedli do velké místnosti, což byla kuchyně, obývák a jídelna dohromady. Vlevo byly dveře, které otevřeli. Dveře vedly ke schodům.

Strážce z pultu vzal papírový pytlík.

Sestoupili jsme po starých dřevěných schodech a došli k dalším dveřím. Strážce mě otočil a odpoutal mě. Pak zaklepal. Z druhé strany byla slyšet rvačka. Začal jsem se třást.

Odemčel asi šest zámků. Dveře se otevřely a pokoj zalilo světlo. Sedm teenagerů schoulených v rohu si zakrývalo oči před světlem.

Strčili mě po posledních dvou schodech do chladného sklepa. Strážce mi poklepal na rameno a otočil jsem se. Strčil mi do rukou papírový pytlík, a pak zavřel dveře. Všech šest zámku cvaklo.

Ve sklepě byla naprostá tma. Místnost osvětloval jen paprsek světla přicházející z pod dveří.

Váhavě jsem pytlík otevřel a hmátl dovnitř. Flaška s vodou, sendvič, balíček brambůrků a ovoce. Že by jídlo?

Čekal jsem mučení. Čekali jsem bití. Čekal jsem, že dnes zemřu. Teď mě krmí. Co to sakra?

Další lidi v místnosti byli pořád napjatí. Cítil jsem to ve vzduchu.

„Ahoj," řekl jsem opatrně. „Jmenuju se Clark."

Nikdo mi neodpověděl. Stejně jsem žádnou odpověď neočekával. Zander říkal, že mučili lidi a tyhle děti pravděpodobně nebyly žádnou výjimkou.

Začal jsem jim nabízet jídlo, ale byl jsem přerušen, když mě někdo napadl zezadu. Spadl jsem na chladný beton a vytrhli mi pytlík z ruky. Začali se o něj prát.