Děsivé Příběhy z Ledničky

Next

Vážně jsem nenáviděl pracovat pro Joea. Byl to normální zahořklý stařec s nenávistným jazykem a znechucením pro každého, kdo nebyl stejně starý a ubohý jako on. Ale neměl jsem na výběr, byl jsem mladý a potřeboval peníze, tak jsem neměl na výběr než být jeho placeným otrokem. Den za dnem jsem pracoval na jeho farmě, lopatou přehazoval zvířecí exkrementy a krmil jeho bizarní zvířata. Bizarní říkám proto, že na nich bylo něco divného. Nevěděl jsem co, ale vypadala přímo zaujatě. Ne jako normální hlasitá a protivná hospodářská zvířata, ale nezajímalo mě to. Tak dlouho jak byla zvířata šťastná, Joe byl šťastný – a když byl šťastný, dostal jsem zaplaceno.

Začínalo se ochlazovat a já nenáviděl zimu. Joeova farma byla uprostřed ničeho, nejméně desetiminutová jízda od mého domu. Žiju v centru města, což není k venkovu moc blízku. Musel jsem vstát ve čtyři ráno a dopravit se tam klouzající zamrzlou silnicí, abych se dostal ke starcovu domu. Myslím, že můj otec znal Joea. Jako dítě ho ve městě hodně vidíval, a tak nějak stmeloval komunitu. Když mi táta řekl, že budu pracovat pro něj, byl jsem šťastný, že mám práci, ale pořád trochu zklamaný tím, pro koho budu pracovat. Ale smířil jsem se s tím a už pro něj pracuji pět měsíců. Platí dobře, takže mu v blízké době nemám v plánu dát výpověď. Ačkoliv nedávno začaly věci být divné.

Pro začátek, vždycky jsem nemusel vstávat ve čtyři. Když jsem pro něj začal pracovat a tři následující měsíce poté, jsem mohl spát až do poledne a až potom vyrazit. Ale asi před měsícem a půl mi zavolal brzy ráno. Řekl, že chce, abych přišel a nakrmil a umyl zvířata. Zeptal jsem se, proč tak brzy a najednou? Naštval se a řekl mi, že pokud nepřijdu, tak mě vyhodí, tak jsem samozřejmě souhlasil a vyrazil. Jeho farma byla dost velká; měl hodně pozemků a zvířat. Vylezl jsem z auta, zamířil ke stodole a skoro upadl po zmrzlé hlíně a nerovnostech. Chladný vzduch potlačil zápach zvířat, ale ne úplně. Nakrčil jsem nos, když jsem viděl práci, která na mě čeká.

Všichni stáli naproti mně: koně, skot a slepice – všichni mě tiše pozorovali. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem ještě neslyšel jeho zvířata dělat hluk. Vždycky byli potichu. „Jste divní," řekl jsem a přešel ke koním. Kůň se otočil a skoro zařehtal. Uskočil jsem a zjistil, že skot a slepice přecházejí na druhou stranu ohrad. Co se sakra děje. „Nakrm je a dobře je umyj. Chci, aby ta stodola byla čistá před východem sluncem," řekl Joe, který se za mnou z ničeho nic objevil.

Vyskočil jsem, „A-ano pane..." Joe se na mě na sekundu zadíval, pak pomalu pohled odtrhnul. Měl ty nejsmutnější oči, které jsem kdy viděl, obličej měl posetý vráskami a jizvami, které vypadaly jako tisíce dnů práce a trápení. Upřímně, vypadal mrtvě, prázdně, jako chodící přízrak.

Otočil se a odešel, skoro mizící do tmy časného rána. Povzdechl jsem. Byl čas začít pracovat.

Když jsem dokončil čištění prasečí ohrady za stodolou, bylo slunce viditelné. Ve stodole už jsem skončil: byli nakrmení, umytí a zkontrolovaní. Prasata byla vážně nepořádná, ale skončil jsem včas. „Výborně, běž domů," řekl Joe, znovu se objevující odnikud. Byl jsem zmatený, žádná dvanáctihodinová směna? „N-no, jste si jistý pane..?" řekl jsem. Podíval se do dálky a zdálo se, že se na něco dívá. Šelest stromů byly najednou jediné slyšitelné věci; ticho mezi námi se zdálo věčné. Konečně se otočil a podíval se na mě. „Jo, jen běž." No, a to bylo všechno. Nasedl jsem do auta a odjel. Nevěděl jsem, co se stalo, možná jsem jen byl dost unavený a viděl zvláštní věci, ale přísahám, že jsem viděl Joea zmizet to řídkého vzduchu. Zasmál jsem se; vážně vidím zvláštní věci? Vážně?

Jak jsem řekl, to se stalo před měsícem a půl. Od té doby se stalo víc divných věcí. Ta nejdivnější jsou zvířata – mizí. Všiml jsem si toho při úklidu ve stodole. Nejprve slepice, jedna v ohradě chyběla. Nemohl jsem si pomoct a počítal je; dost jsem s nimi pracoval. Rychle jsem si toho všiml a mizelo jich víc a víc a dokonce jsem na to upozornil Joea – nezdálo se, že by ho to zajímalo. „Hmm, podívám se na to. Možná lasička, nebo tak něco..." zamumlal. Napadlo mě, jestli za tím není on, ale proč by to dělal? Pokrčil jsem nad tím rameny; nic jsem s tím nemohl dělat. Potom zmizel jeden z koní, Penny. Začalo mi být nepříjemně, slepice jsou jedna věc, ale celý kůň...

Znovu, zdálo se, že to Joea nezajímá. Tohle všechno se stalo minulý týden, v mojí mysli pořád čerstvé. Co se sakra dělo? „Co se děje? Kam všichni utíkáte?" řekl jsem, když jsem umýval Gabby, jeho nejstarší krávu. Dělala to, co ostatní zvířata, prázdně a tiše na mě zírala. Ne, že bych očekával odpověď. Dnes je hodně chladno, je nejmíň deset stupňů. Chci prostě jít domů, ale Joe mě nutí zůstat déle než obvykle. Nechá mě podívat se po zvířatech, zatímco sám jde pryč a dělá něco v obilném poli. Zeptal jsem se ho, jestli nepotřebuje pomoc, ale neodpověděl a jen odešel.

Je skoro devět a jsem nervózní. Zvířata tiše zírají na mě, nebo na pole. Začínalo mě víc zajímat, co Joe dělá v tom poli. Vstal jsem a šel ke dveřím stodoly, studený vzduch mě štípal do tváří, a tak jsem se vrátil do teplé stodoly. Pak jsem uprostřed pole zahlédl jasné světlo. „Co?" řekl jsem a znovu vyskočil na nohy. Zvířata začala být hysterická a vydávala zvuky, které jsem nikdy předtím neslyšel. To mě hodně vyděsilo, vždycky byla tichá... tohle bylo špatně. „Co se děje? Uklidněte se!" řekl jsem a mával rukama, ve snaze předat zvířatům zbytečný vzkaz.

Joe se znovu objevil, pomalu vycházející z pole. „Oh, hej, pa-" zastavil jsem, když jsem viděl, že někdo stojí za ním. Jak se přibližoval ke stodole, začal jsem cítit zvláštní strach, který jsem nikdy předtím necítil – skoro panický. Muž, nebo věc za ním, byl nejmíň o pět stop vyšší než on. Vypínal se nad ním a Joe nebyl malý. Začal jsem couvat a otočil se, abych viděl, že zvířata v ohradách dělají to samé. Jakmile se dostali k světlu stodoly, zahlédl jsem tvář té věci – její celé tělo. Byla to vysoká, šedá věc. Měla obrovské černé oči a stejně velká ústa. Neviděl jsem žádné zuby, ale dostal jsem pocit, že mě sní. „C-co..." zamumlal jsem a zoufale se snažil zjistit, co se děje.

Ta věc byla nezdravě hubená, vypadala jako anorektička, nebo tak něco. Natáhla se přes Joea a podívala se mi do tváře. Najednou jsem mohl mluvit a věděl přesně co říct. „Ty, ty jsi ta věc, co je bere... že?" Nemohl jsem dýchat, víc a víc jsem se bál. Na chvíli na mě zíral. Bez varování popadl slepici z jedné z ohrad. „Počkej!" řekl jsem a vyskočil. V mžiku byla slepice pryč a padala dolů jeho krkem. „Promiň hochu, ale takhle to teď tady chodí..." řekl Joe a díval se dolů na zem.

Krev byla všude, všude po zemi a po mně. „Co to je? Co?" řekl jsem a probudil se z transu. Šedá věc si ukousla Joea – velký kus. Horní část Joeova těla byla pryč – rozžvýkané maso a svaly se houpaly z úst stvůry jako okvětní lístky. Jeho páteř vyčnívala z rudého masa... Ta věc tu jedla všechno. Věc přešla ke mně, v tu chvíli už jsem začal křičet – tohle se nemohlo dít. Věc mi věnovala krvavý úsměv a zamyšleně se na mě podívala velkýma očima. Proč se to dělo? Co ta věc byla sakra zač? Mimozemšťan? Vzalo to mou nohu a zvedlo mě ze země, kvůli čemuž jsem se uhodil do halvy o zem. Zvířata popadla masová hysterie, vydávala skupinové zvuky strachu, které jsem nikdy předtím neslyšel a ani nevěděl, že je to možné.

Dlouho se mi to dívalo do očí a nebyl to zlý pohled – bylo to něco, čemu jsem nikdy nemohl úplně rozumět. Usmálo se to a jemně mě položilo na zem. Přešlo to ke dveřím stodoly, kde zvedlo zbytky Joeova těla a jedním kousnutím to zhltnulo. Vypadalo to tak nereálně, jako kdybych snil – a to co to dělalo bylo nemožné. Otočilo se to ke mně. „Nechal mě tě spatřit a to byla chyba. Teď jsi na řadě ty, dítě." Řeklo to bez pohybu úst. Právě jsem věděl přesně co se děje, předávalo mi to práci. Cokoliv tady Joe dělal – krmil to nebo používal jeho věci – říkalo to, že jsem na řadě a mám udělat to samé a nepodělat to. „V jeho poslední vůli ti předal farmu – ještě před dnešní nocí jsem si to pojistil..." řeklo to. Nemohl jsem tomu uvěřit, zítra a den po tom, a den po tom, a den po tom... Budu nový majitel této farmy. Budu další na řadě, kdo zdědí tuto nemoc, tento trest. Budu další, kdo se bude stýkat s tou věcí, nebo co to bylo. Věnovalo mi to poslední zlý úsměv a odešlo do pole. A nakonec i světlo uprostřed pole pohaslo.

K mému údivu byla krev z Joeova těla pryč, o to se to taky postaralo. Tohle všechno šlo podle plánu. Zvířata udržovala obvyklé ticho a znovu na mě zírala. Vstal jsem a zadíval se do pole. Práce byla moje, byl jsem další na řadě – kdo ví, jak dlouho tohle Joe dělal. Kdo ví, kolik generací jeho rodiny se s tím muselo vypořádávat. Teď leželo břemeno na mých bedrech, teď jsem byl další.

http://creepypasta.wikia.com/wiki/Next