Děsivé Příběhy z Ledničky

House of Rules

Žiji v domě pravidel.

Měl bych to vysvětlit.

Přestěhoval jsem se sem před třemi měsíci. Byt číslo 27. Samotný byt byl pozastavený. Nikdy jsem nepotkal předchozího majitele a dodnes ho znám jen z dopisu, který jsem od něj obdržel. Mohl jsem si vymyslet příběh jak zmizel, nebo jak jsou v noci slýchávány jeho výkřiky... Mohl bych o všem přehánět, ale tohle není fikce a ani to není napsáno pro zábavu.

Právě jsem dostal novou práci – povýšení, na které jsem léta čekal. To znamenalo další krok k větším věcem, ale potřeboval jsem se rychle přestěhovat, abych si ušetřil dlouhou jízdu do práce. Když jsem našel toto místo, byl jsem velmi šťastný. Bylo to na dobrém místě, cenově dostupné a když opomeneme, že bylo opotřebované a špinavé, mělo hodně potenciálu. Byl tu pokoj pro hosty, náhradní koupelna v přízemí, šatna a nahoře několik komor.

Koupě byla obtížná, kvůli špatným záznamům a ztrátě spousty věcí a plánů domu. To, co mohlo zabrat měsíc, nakonec zabralo čtyřikrát tolik. Kvůli tomu, kolik to zabralo času, jsem se tam šel několikrát podívat a pokaždé byl udiven okny a skříněmi, na které jsem si z minulých návštěv nemohl vzpomenout. Pokoje se zdály větší a světlejší – lákavější a přívětivější. I realitní makléřka byla zmatená, že jsou její dokumenty o majetku pořád špatně.

Sousedé z vedlejších bytů jsou trochu divní. Nemluví. Dodržují rutinu na minutu přesně. Zoufale jsem se snažil pozvat nové lidi, a když jsem se poprvé přistěhoval, pokusil jsem se je pozvat na oslavu. Nikdo z nich nepřišel. Jdou dovnitř v ten samý čas a nikdy neopustí dům. Nikdy jsem je neslyšel pohybovat se v noci.

Jeden z nich, nervózní muž z hořejšího poschodí, který se neustále otáčel a rozhlížel, poté omluvil svou nepřítomnost tím, že „Mu nebylo dovoleno." V tu dobu jsem myslel, že má na mysli svou ženu, ale teď si nejsem tak jistý. Jelikož byl jediný, kterého jsem od stěhování poznal, snažil jsem se s ním spřátelit... a dokonce se mi zdálo, že dělám pokroky. Pak jsem ale udělal chybu a zeptal se na předešlého majitele, načež nešikovně odpověděl a začal se vymlouvat – od té doby jsem ho neviděl, ani o něm neslyšel.

„Pravidla," jak jsem jim začínal rozumět, mi časem byla jasná. První bylo, spát jen v mé ložnici. Jednou jsem schválně usnul na gauči v salonku a vzbudil se s rukou chycenou mezi gaučem a stěnou... stěnou, která před tím, než jsem se probudil byla několik stop od gauče. Přepadl mě pocit – velmi známý pocit, – že jsem byl někde, kde bych neměl být.

Ten pocit mě neopustil, dokud jsem nepřispěchal do postele, kde jsem se schovaný pod přikrývkami jako vystrašené dítě cítil opravdu v bezpečí. V salonku jsem pak usnul jen jednou, omylem. Znovu jsem se vzbudil s pocitem, že bych měl odejít a není bezpečné tu zůstávat. Až na to, že tentokrát jsem měl kolem krku uvázaný svetr, který jsem si nechal na topení, dost utáhnutý na to, aby mi na krku nechal znatelný pruh.

Pravidlo spaní jen v ložnici stojí po boku bezpočtu dalších pravidel. Naučil jsem se, že bych měl okamžitě umýt nádobí, když jsem odložil v kuchyni talíř a následně se posadil na pružinu vyčnívající z gauče. Naučil jsem se moc dlouho nesprchovat, protože jinak začala téct horká voda a nešla zchladit a bylo jedno jak moc zoufale jsem se snažil ji vypnout... Naučil jsem se, že musím vysávat a udržovat místo čisté, nesmím plýtvat elektřinou a je jedno, co za hluk v noci uslyším, ale NIKDY ho nemám prozkoumávat.

Další pravidlo zní, že hosté nejsou vítáni. Posledně, když jsem měl hosta, to byl kamarád, který se sám pozval a navzdory mým obavám, mě prosil, dokud mi nedošly argumenty a nesvolil jsem. Celou dobu jsem se obával o jeho bezpečí a svým divným chováním jsem ho odehnal.