Děsivé Příběhy z Ledničky

I was raised to believe I was an android

Už jako malému mi táta říkal, že mě „postavil" a že jsem byl vyrobený, abych pomáhal rodině. Všechny pocity nebo myšlenky, které se lišily od jeho programování jsem mu měl nahlásit jako poruchu, kterou pak opravil. Zanedlouho jsem si začal poruchy spojovat s bolestí a během let je nahlašoval méně a méně.

Spal jsem ve sklepě na tenké vrstvě pěny uložené v krabici s polštářem. Do školy jsem nechodil, ani jsem nevěděl, že škola existovala. Moje výuka, pokud se tak tomu dá říkat byl seznam knih na téma, které se do mě mělo nahrát. Většina těchto knih byla na téma, užitečné pro moje rodiče, jako instalatérství, opravy elektřiny, vaření, zahradničení a ty, co můj otec napsal o mém programování.

Matka mi pak dala seznam otázek na téma těchto knih, aby se ujistila, že upload byl úspěšný. Někdy to byly chytáky nebo jsem je v očích naštvaného otce zodpověděl špatně. Moje uploady byly skoro vždy úspěšné, neměl jsem totiž nic jiného než čas a intenzivní strach z „poškození procesorů" pokud se nebudu pořádně soustředit.

Teď když to píšu o mnoho let později to zní směšně, ale jako dítě, které nevědělo nic o světě mě mohli vést jen moji rodiče. Mezi uploady a údržbou jsem měl úkoly. To zahrnovalo sekání trávníku, starání se o zahradu, vaření, čištění a opravu věcí jako sekačky, pračky, sušičky a ledničky.

Nebyl čas na odpočinek, vždycky jsem musel opravovat hodně rozbitých věcí. Později jsem zjistil, že když jsem je opravil, můj otec je prodal. Když mi bylo sedmnáct (nevěděl jsem, co jsou to narozeniny nebo kolik mám let, ale tohle mi policie řekla) můj otec musel přestat s prací a rozhodl, že je na čase, abych začal vydělávat.

Ta myšlenka mě děsila, ale poslouchal jsem rozkazy, jak jsem byl naprogramovaný. Otec mě posílal dělat malé práce jako sekání trávníku a různé věci na zahradě. Většinou čekal v autě dokud jsem neskončil a pokud nikdo nebyl doma, tak odjel a vrátil se.

Během toho mě přepnul do němého režimu a řekl, že kdybych s někým mluvil, on to bude vědět. Bylo to zakázané, pokud jsem měl poruchu, pak přišly vážné následky. Nikdo se ke mně nepřiblížil, ani se mnou nemluvil. I když přijeli domů dřív než se můj otec vrátil, beze slova šli domů.

Později jsem zjistil, že otec svým klientům řekl, že jsem hluchoněmý a radši mě mají nechat osamotě dokončit práci. Bylo to jednoduché: vysadil mě u pozemku, udělal jsem práci a odešli jsme. Jednou jsem sekal trávník u domu, na příjezdové cestě nebyla žádná auta, takže mě otec asi nechal dělat moji práci. Krátce poté ven přišla holka s pitím. Vypadala, že je jí tolik co mně a na moment jsem zvažoval, jestli není taky robot.

„Venku je dost horko, napadlo mě, že by se ti tohle mohlo hodit," řekla a podala mi černou tekutinu. „Je to Pepsi, snad to nevadí." usmála se. Neměl jsem ponětí, co je to Pepsi, bylo to černé jako olej, co mě matka nutila pít, tak jsem si myslel, že to bude v pořádku.

Pořád si pamatuji první lok, byla to ta nejlepší věc, co jsem kdy ochutnal. Nemohl jsem na to zapomenout. Chtěl jsem se zeptat, co je to Pepsi a odkud to má. Vyrobila to? „Nikdy jsem tě tu neviděla, na jakou školu chodíš?" zeptala se holka s Pepsi. Svěsil jsem hlavu a vrátil se zpátky k sekačce. Co jsem měl dělat? „To ani nepoděkuješ?" řekla a rozešla se za mnou.

Otočil jsem se na ni. Byl jsem kvůli ní nervózní z důvodů, které jsem ještě nechápal. „Musím pracovat," odpověděl jsem jí. Bez dalšího slova si odfrkla a odešla. Zbytek dne jsem trávil odpočítáváním minut než mě otec přijde vyzvednout. Byl jsem přesvědčený, že bude vědět, že jsem vypnul němý režim, že jsem s někým mluvil.