Broken Wings

3. Padlá vrána

Hinata nevěděl, jak dlouho tam ležel. Se zavřenýma očima prosil, aby už byl konec. Aby chlapci konečně odešli a nechali ho zalézt do kouta a poraženě si lízat rány. Jenže bohužel v ten den neměl štěstí.
Celé tělo ho bolelo. Ba ne, on už ho bolestí ani necítil. Neměl zavřené oči, díval se hrdě před sebe, ač se choulil do klubíčka, ač ho bili hlava nehlava, nemohl jim to potěšení dopřát. Cítil každý kop, každou pěst. Slyšel každou urážku a smích. A cítil nenávist.
Na stromě seděla vrána. Možná to byla ta, co předchozího rána pozoroval a možná také ne. Hleděla na něj s velkým zármutkem. Její oči se leskly, jako by mu chtěly něco povědět, jako by jí ho bylo líto. Občas zakrákala, ale jinak tam seděla dál.
„Myslím, že má dost," ozval se hlas nad ním a on si najednou připadal nehorázně maličký. Stáli nad ním, tyčili se jako nejvyšší hory a on věděl, že nemá žádnou šanci se přes ně dostat.
Lehce pootočil hlavu, aby se setkal s pohledem blonďáka. Nebyl soucitný, smál se, vyžíval se v Hinatově bolesti, jakoby mu snad měla přidat na síle.
„Asi jo," přisvědčil jeden z kumpánů a poklekl, aby se mohl kochat pohledem na jeho tělo. Zničené, označkované - všechno to byla jejich práce, jako mistrovské dílo Da Vinciho.
Blonďák vytáhl zapalovač a přidržel nad rozžehnutým plamenem další z mnoha cigaret, které uschovával v krabičce, na které jasně stálo, že by jí ani v ruce držet neměl. Shlížel na něj, zády se opíral o zeď a podle se usmíval.
„Máš dost, Malíčku?" zeptal se ho, ale odpověď nepřišla. Třeťák se zamračil. „Ptám se. Máš dost?!" Ani zvýšení hlasu nepomohlo. Hinata dál bezduše ležel na té studené zemi, jakoby se už nikdy neměl zvednout. Upíral skleněný pohled na tu vránu, stejně jako ona na něj, a doufal, že mu také narostou křídla a bude moci odletět. Pryč. Pryč od bolesti.
Špinavá teniska se mu už poněkolikáté za ten večer zaryla do žeber. Ničeho tím však nedosáhla. Hinata nevydal jediný zvuk, netrhl sebou bolestí, prostě nic.
„Takže ne?" ptal se blonďák dále a přidřepl si, nejspíš se mu i hnusilo se snížit na jeho úroveň. Jeho chladná dlaň bez zaváhání sevřela jeho vlasy a krutě ho donutila se mu zadívat do ledových očí plných hněvu a všeho možného. Proč k němu tohle cítil, proč Hinatu nenáviděl? Však mu přece nic neudělal! Jen se mu připletl do cesty...
„Řekni to," zasyčel,„řekni, že máš dost. Pros, abychom tě nechali. Na kolenou, jako pes!" chechtal se a Hinatovi se do očí draly slzy.
Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? PROČ?!
„Hele, on bulí!" zasmál se třeťák a kochal se pohledem.
„Prosím," zašeptal Hinata poníženě a sklopil zrak. „Prosím, nechte mě."
Blonďák přemýšlel. Díval se na zrzka v duchu byl potěšený, zábava pomalu končila, pro dnešek.
„Dobře," pustil ho a nechal jeho hlavu přistát v mokré trávě. Naposledy vyfoukl kouř, típnul cigaretu o Hinatovu ruku, už byl nejspíše i jeho popelník, než mu se otočil zády a pravil:
„Nezapomeň zítra na jídlo, Malíčku." A s tím mu lehce zamával, než se všechni tři vydali pryč.
A Hinata tam ležel. Nechával slzy, aby si brázdily cestu přes jindy usměvavou tvář a dopadaly do už tak mokré trávy. Tiskl ruce v pěst. Neměl sílu vstát, jakoby už nikdy nic nemělo mít smysl. Proč bojovat? Jít za svými sny?
Proč zrovna on?
Pomalu se začal zvedat. Hořel, jako tělo hořelo a bylo jako z gumy. Nedokázal přimět nohy, aby dokázaly uzvednou tu váhu, nedokázal přimět oči, aby přestaly plakat. Nedokázal absolutně nic. Chytl se zdi, aby vůbec udržel rovnováhu. Připadal si jako na vratké bárce, která uvízla v bouři. Kymácící se ze strany na stranu, stejně jako jeho teď svět.
To měl být černý den pro černou vránu. Se zlámanými křídly, zlámanou hrdostí a zlomeným pohledem už nenacházela sílu vzlétnout, narozdíl od té na stromě, která to dokázala. Byla pryč.. On ale nikdy nepřelétne ty hory, aby se vydobil svou svobodu. Nikdy.
Teď používal své kolo jako opěrný bod, který ho měl pomoct zavést domů. V duchu sám sebe proklínal, že nebyl dost silný.
Na nebi už pomalu začaly vystupovat první hvězdy s úmyslem zahalit oblouhu tou nádhernou, na kterou tak rád koukával. Teď už mu tak krásná nepřišla. Hvězdy, měsíc, temnota.
Pomalu se vlekl po kraji vozovky do strmých kopců a doufal, že není až moc pozdě. Nohy a ruce se mu třásly, hlava třeštila a žaludek metal kotrmelce. Kdyby mohl, už dávno by shodil objem svého žaludku ze strmého svahu. Bylo mu na nic. Věděl, co se stane po jeho příchodu domů, nejlepší ze všeho, co mohl udělat, bylo zůstat ležet na té zemi a spát, navždy. Tak moc chtěl spát, ale nemohl!
„Sakra," zamumlal, když spatřil svůj dům a světlo svítící v kuchyni. Kdyby měl odhadovat, už dávno bylo po hodině, kdy obvykle přicházel domů.
Jeho pokoj byl v prvním patře hned pod okrasným keřem, nulová šance tam vylézt. Bude muset hlavním vchodem.
Dlouho se nutil otočil klíčem v zámku, bál se, co se nachází za dveřmi, domov to nebyl. Nechtěl jít přímo z bláta do louže. Strašně rád by se svěřil se svým problémem, říct své rodině, že ho zbili a nechat se konešit v hřejivém objetí matky. Kdyby nebylo otce, jehož nic nezajímalo. Jeho zdraví už vůbec ne.
Polk knedlík, který se mu za tu dobu jeho váhání vytvořil v krku a přiměl se odemknout a otevřít dveře. I v chodbě se svítilo, jakoby ho snad měla přivítat, říct, že je konečně doma. Zadíval se do zrcadla, které v takových chodbách povětšinou bývalo a zděsil se.
Byl bledý a jeho oči rudě zářily od pláče, ačkoliv jeho tvář neobsahovala žádnou modřinu, tyrané se ujistili, aby nebyly na první pohled viditelné důkazy. Oči mu napuchly a rána jasně vystupovala z jeho tváře, protože náplast zůstala ležet kdesi v zarosené trávě. Ruce vykukující zpod rukávů mikiny měly snad všechny odstíny modré a fialové. Rychle je stáhl dolů, když se ozval dusot a do chodby se jako býk vřítil jeho otec. I když byl Hinata velmi rychlý, takovému dělu se uhnout nedokázal. Otec byl silný, v mládí dělal box a docela mu to šlo, byl v tom odobrý, takže nebylo divu, jakou měla jeho rána páru. A to schytal hned dvě. Jednu zprava, druhou zleva. Dopadl na zadek a zašklebil se bolestí.
„Kde si byl?!" hřímal jeho otec a Hinata zaznamenal, že z kuchyně vyčuhuje matčina hlava, sestra už určitě dávno spala. Zrzavé vlasy, které po ní zdědil, měla svázané do drdolu a taktéž měla smutnou tvář. Viděla to, vždy to viděla a přesto nedokázala nic udělat. Postavit se tyranii jejího manžela, postavit se za prvnorozeného syna, kterého měla nadevše milovat! Jen tam stála.
„Promiň," vysoukal ze sebe Hinata plačtivě a mnul si tváře. Hleděl na podlahové dlaždice a byl smutný. „J-já-"
„Žádné promiň. Já tě varoval chlapečku. Já tě varoval!" Jeho hlas byl pořád naštvaný, nebylo by divu, že by ho i sousedé mohli slyšet, tak řval. A Hinata se před ním krčil strachy. Jeho otec byl prostě takový. A nejhorší bylo, když se opil. Jediné štěstí měl, že byl střízlivý. Jinak by ho dokázal ubít k smrti, často vídával, jak i jeho matka schytala ránu, když se mu snažila rozmluvit další pivo. A i tak mlčel.
Vzhlédl k němu prosebnýma očima, ale setkal se pouze s dalším párem nelítostných.
„Co to má bejt? Někde ses rval, co?"
„Ne," kroutil hlavou Hinata, ale dál nic nerozváděl, stejně ho to nezajímalo.
„Teď mazej do svýho pokoje a buď rád, že tě nespráskám páskem jako psa," mračil se na něj skrz huňaté obočí. „Máš po volejbale chlapče, alespoň budeš k ruce."
Hinata co nejrychleji vstal a nevnímajíc bolest vyběhl schody, zaslechl ještě, jak si jeho otec přikazuje, aby mu bylo doneseno pivo. Flákl dveřmi a svali se s pláčem na postel. Tak moc toužil po tom objetí a slovech, že všechno bude v pořádku. Že nedovolí, aby se mu něco stalo. Odhadla se jít osprchovat. Pak už jenom doufal, že zapadne do postele a usne. Všechnu bolest zaspí a bude zase dobře.
Tak moc ho nesnášel. I když byl jeho otec! Jeho rodina!
Stál tam před tím velikým zrcadlem s trikem na zemi a plakal, ruku před ústy. Bylo to nechutné. Každé modřina, podlitina, otisk boty či pěsti na jeho žebrech a břichu. Zádech a nohách. Rukách. Bylo škraredý, nechutný, už se nedivil, proč byl bit. Kdo by chtěl snášet pohled na takovou zrůdu?
Vlezl do sprchového koutu a nechával se smáčet ledovou vodou, která odnášela jeho slzy, ale bolest ne.
Jeho postel byla osvobozením. Studené peřiny, protože ráno nechal otevřené okno a nikdo se jej neobtěžoval zavírat, ho vřele uvítaly. Ležel tam a zíral do zdi, v hlavě práznota stejně jako v srdci. Měl by? Měl by to někomu říct, nebo ne? Teřba Sugovi, nebo Daichimu, Kageymovi! Komuholiv, kdo by ho dokázal ubránit a říct mu ty konejšivá slova.
Ne.
Proč? Proč by jim to měl říkat? Vysmáli by se mu, jako všichni ostatní! Určitě, byl přece zrůda, proč by mu měli pomáhat? Nepomůže mu nikdy, je v tom sám. Sám. Sám. Sám.
A s těma pochomurnýma myšlenkama usnul.
Domu vládlo ticho, možná to bylo ticho před bouří, před kterou musel následovat blesk, ten hlavní spouštěč zlosti nebes, kdy se bohové zlobí. Ale...neměli by bohové být na straně dobra? Tak proč se mu tohle všechno děje, co nebesům provedl, proč ho bohové nenechají znovu k nim vzlétnout?

Ticho prořízl ostrý zvuk a zpod peřiny se automaticky vymrštila ruka, aby jej zastavila. Ačkoliv byla ještě tma, byl čas vstávat, byl přeci ranní vráně, ne?
Ale teď...celé tělo ho bolelo, od hlavy až k patě, mohly ho i vlasy bolet? Připadalo mu, že ano. Ležel tam a moc dobře věděl, že by už měl vstát. Nu, to byla jedna strana mince, ale druhá? Jeho otec mu to výslovně zakázalm trénink a volejbal vůbec. I když nebylo se přece čeho bát, ne? Ráno by se tak či tak nepotkali, protože on odcházel do práce až po Hinatovi, i kdyby nechodil na ranní tréninky. Nemohl to zjistit. V tu chvíli určitě ještě spal jako dřevo.
Hinata přinutil své tělo se supěním se zvednout. Nezapomněl u toho sténat a nadávat, i když to nebylo jeho zvykem. Měl by být jako myška, pokud nemá být odhalen.
Bolest v porovnání s jeho touhou hrát volejbal neznamenala nic. Tam mohl létat! Nikdo ho k zemi nepoutal, měl křídla!
Zamířil do koupelny a ani se na svůj odraz nepodíval, nechtěl vidět tu zrůdu. Nasadil svou neprohlédnutelnou masku, všechno bylo v pořádku.
Meškal, a proto v kuchyni i přes svůj kručící žaludek sebral jablko, v garáži popadl kolo a vyjel. Šlapal jako o život, i když trénink stíhal. Profrčel lesy i kopce a všechnu bolest vyhnal ven, letěl? Zavřel ji na zámek a odhodil klíč. Asi to tak mělo být.
Zastavil celý uřícený. Nohy ho bolely, ruce ho bolely, ale bylo mu skvěle. Přestože se večer cítil mizerně a bolavě, rány byly zhojeny, protože vrána se přece dokáže oklepat! Dnes jim to nedovolí. Ačkoliv se jim nedokáže postavit, prostě jim nedovolí ho spatřit byť na jediný okamžik!
Do šatny přišel s úsměvem a možná ani nebyl falešný. Měl radost. Byl rád, že mu je umožněno hrát, létat a dělat, co miluje a co ho naplňuje.
Uvítal ho Kageyma urážkou a on se pouze usmál se slovy.
„Baka! Bakeyama!" a vyplázl na něj jazyk.
Do šatny se vřítili uřícení zbylí třeťáci, kteří nejspíš také zaspali, soudně jejich kyselého výrazu, když se jim Noya vysmíval. Hinata se pouze usmál, málem by si i sundal triko, aby se převlekl, kdyby...Nemohli to vidět! Prostě nemohli! Byli by znusení, to nechtěl.
„Musím na záchod!" křikl. „Nechte mi tu otevřeno!"
Tanaka si ho změřil.„Zvracej do záchodu, ne mimo, Shouyo!" křikl. Od doby, co mu pozvracel Hinata kalhoty, si z něho celkem často utahoval, když řekl, že jse pouze vykonat potřebu.
Hinata se ušklíbl, zbaštili to.
Když se vracel, opravdu bylo otevřeno, a proto se rychle převlékl a doběhl už rozvičující se chlapce. Nechyběl tomu významný pohled od trenéra Ukaie, na který Hinata jen omluvně pokrčil rameny. Každý někdy potřebuje.

Cvičný zápas, nejlepší část celého tréninku. Vrzání tenisek a zvuk dopadání míče na zem. Ta část, kdy může vidět obličeje protivníků, když už nemohli zastavit letící míč. Ten pocit skoku a letu zároveň. A ten pocit skórování!...Se nedostavil.
Něco se pokazilo. Možná...ne, byl přece v pořádku.
Tak proč? Proč vidí letící míč, ale nemůže se pohnout ve svém nulovém tempu? Proč stojí, ale neskáče. Nohy ho neposlouchají. Míč dopadl na zem a zraky přítomných se stočily k němu.
„Hinato?" zašeptal navěřícně Suga.
Bylo to tak, nemohl už létat. Jeho koruna byla strhnuta do bezedných propastí. Byl opravdu padlá vrána.

Denšní kapitolka! Jéj, asi nijak zajímavá. Jako, zdá se mi, že z toho děláme spíš Suga x Hinata xD nepřijde vám?

Jinak, co říkáte na obrázek? Je skvělej, co? :o normálně upravený, aby ladil do příběhu, supr. Rozhodly jsme se hodně ladit příběh jako pouto celkově k ptákům a konkrétně k vránám, jelikož jsou skvělý příklad volnosti, po které naše hlavní postava touží! Došlo vám to? Taktéž citáty budou i nadále takového typu - ps: TnaKenov je většinou vymýšlí sama.
Naše drahá TnaKenov je nakonec nemocná a leží s angínou. Nevím, jestli mám být šťasná, nebo ne. Každopádně, budeme rádi za váše voty a komentáře k dílu! Moc díky.
Milovniceknih