Broken Wings

12. Hvězdy

„Sugo! Daichi!" vykřiklo malé ptáče a nadšeně sejmulo dva studenty třetího ročníku ještě mezi dveřmi a překvapilo je tak.
„Hinato!" vydechl vylekaně šedovlasý a spolu s oplacením jeho rozbouřeného objetí se usmál. Byl rád stejně jako druhý mladík, že jejich sluníčko se usmívá a hraje si na stíhací tornádo, jako tomu bylo vždycky. Popravdě, už nikdy nechtěli vidět v jeho očích slzy a jeho tvář bez úsměvu. To prostě nebyl on.
Rychle spěchali dovnitř, ještě na rohožce si sundali boty a pozdravili nynějšího pána domu, který na ně s vytahanými tepláky a tmavým trikem čekal opřený o futra dveří, které vedly do obýváku.
„Ahoj," pozdravil je také a ihned přispěchal na pomoc s taškami, které táhl Daichi a pokynul jim, aby ho následovali. U Hinaty to nebyl problém, protože z něj se stala malá blecha, která se od něj nehnula ani na krok. Byl jak malé dítě běhající za starším bratrem. A Kageyamovi to podivuhodně nevadilo. Místo toho se usmíval a nebyl to ten starý a děsivý úsměv, který u něj každý spatřil.
„Děkuju!" zaštěbetal Hinata, když se prohraboval igelitkou plnou jeho oblečení a osobních věcí. Byl rád, že se ocitne konečně ve svém. Ne, že by mu vadilo nosit Tobiovy věci, ale přeci jen jeho spoluhráč byl o dost větší a častokrát se mu stalo, že šel a kalhoty mu prostě sjely ke kotníkům. Navíc tu byly ty otravné věci okolo spodního prádla a zubního kartáčku. Prostě, byl rád za své věci.
„Nemáš zač," zazubil se Sugawara a přisednul si vedle něj na pohovku, ze které ještě Kagyama spěšně sklízel deku, která zbyla z jejich sledování televize. Až pak se omluvil a odkráčel udělat čaj.
Mezitím se oba mladíci zadívali na Hinatu, kterého stále přehrabování svých věcí nepřestalo bavit. Vyndával všechno, co Daichi a Suga uznali za vhodné vzít sebou. Krom oblečení i tašku s učením, nad kterou se stihl jen zamračit. Trochu se usmál nad polštářem a dekou, která vždy byla jako jediná úhledně uklizené v jeho pokoji. Pak vytáhl malého medvídka.
Ten medvídek, byl hezky chlupatý, jak měly děti rády. Oči mu jen zářily a neutrální výraz ve tváři nabádal, aby si děti představily úsměv a zařadily ho do svých her. Držel ho v rukou jako tu nejvzácnější věc na světě, ale jeho tvář hyzdil škleb.
„Ten patří Natsu," svěřil se a objal plyšovou hračku. „Nebude ráda, že ho mám, až se vrátí."
To už se jim nesl čaj v kouřících šálcích, které lákavě voněly jahodami.
„Ty si ještě hraješ s plyšáky?" ušklíbl se Kageyama a Hinata zrudl.
„Pleteš se, Bakageyama! Ten není můj!" A odložil ho vedle sebe, ačkoliv na něj stále nepřestal vrhat pohledy s něhou v očích. Těšil se, až se jeho sestra spolu s matkou vrátí, až odejdou pryč. Přestěhují se.
„No jasně," odsekl Kageyama a usrkl ještě horkého čaje, až ho Hinata ani nevaroval, že se spálí. Očividně mu to na jeho chladnou osobnost nevadilo, aspoň roztaje.
Hinata se přestal zajímat o tašku a namísto toho se zeptal:
„Vážně tady můžu zůstat?"
Kageyama ho zpražil nepříjemným pohledem, který byl ale falešný. „Jasně, mámě to nevadí. Je jí jedno, koho si tahám domů a kdo tu přespí."
Hinata kývl s tichým díkem a přemáhal se utrousit poznámku. Koho si tahá domů. Byl snad u tmavovlasého nahrávače doma ještě někdo, spal na stejném futonu, nebo snad spal s ním v posteli?! Zakroutil hlavou, aby vyhnal z hlavy takové myšlenky. Mohlo mu být přeci jedno, kdo byl u Tobia doma. Byl přece jeho kamarád, neměl proč žárlit, vlastně vůbec nežárlil!
„Jo, a málem bych zapomněl!" ozval se Daichi, aby zamezil hádce, ačkoliv neměla být zrovna s vražednými úmysly. „Ještě něco jsme ti radši vzali, Hinato!" A s těmi slovy si přitáhl tašku, kterou nosil Suga přes rameno a bez okolků se mu v ní pohrabal, načež vytáhl malý svazek klíčů a Hinata hned poznal, kam pasují.
„Zamkli jsme," mrkl Suga a vytrhl onu tašku Daichimu z rukou. „Teď je jen ve tvých rukou, kdy se budeš chtít vrátit."
„Děkuju," zamumlal Hinata a nabízené klíče si s úsměvem vzal. „A jak se dostane domů máma?" zeptal se tiše, jako by se ptal právě sám sebe.„Ona je nemá, tyhle jsou její."
Suga vztáhl ukazováček a navrhl: „Co kdybys jí zavolal a zeptal se?"
Hinata zapřemýšlel, načež kývl se vylovil svůj telefon a zapnul ho. Ihned mu naskočily tři nepřijaté hovory právě od jeho matky. Vstal a s omluvou zamířil do chodby, kde se opřel o chladnou zeď a nadechl se, načež zkontroloval, kdy mu matka volala. Bylo tomu sotva včera.
S velkým polknutím knedlíku, který se mu usadil v krku stiskl na tlačítko volat a přiložil si telefon k uchu, aby mohl hlídat vyzvánění. Modlil se, aby telefon zvedla jeho matka a ne otec, opravdu se za to modlil.
Ale nezvedl ho vůbec nikdo, a to ani napodruhé. Zkusil proto zavolat babičce, která mu ho naštěstí vzala skoro ihned.
„Ahoj, drahoušku," ozval se její milý hlas z druhé strany a nutil Hinatu se usmát. Měl ji moc rád, a proto litoval, že ji nemohl vidět. Velmi miloval její jídla,  které mu jako správná babička dokázala vždy vnutit, ač hlad neměl.
„Ahoj," zahlaholil a nedokázal svůj hlas uklidnit, přímo se třásl radostí, jak ji po dlouhé době slyšel. „Už je ti líp?"
„Mnohem," zněla odpověď. „Po tom, co mi tady tvoje maminka vypomohla, jsem zase plná života. Taky bys měl brzo přijet."
„Určitě přijedu," slíbil jí a pokusil se dostat k tématu. „A dáš mi ji k telefonu?"
„K telefonu?" podivila se. „Vždyť včera odejela. To se ještě nedostala domů?"
V Hinatovi hrklo a ihned spustil lež.
„Nene, asi je doma. J-já jsem jen u kamaráda a asi si vypnula telefon!"
„Ach, dobře. Už jsem se lekla!" zasmála se jeho babička na druhé straně. „Odjížděla ještě s tatínkem, víš? Zavolej jemu."
„Dobře."
„Už bude muset končit, zlato. Čekám návštěvu."
„Dobře, tak ahoj. Brzo přijedu, slibuju!" rozloučil se Hinata a položil telefon. Chvíli ještě stál na chodbě s netečným výrazem, než se vrátil zpět za ostatními. O tomhle si musel promluvit s někým chytřejším - Sugou.
„Tak co, kdy se vrátí?" zeptal se Kageyama jakoby se nechumelilo a přidal poznámku, že mu nejspíš čaj vystydl.
Hinata se posadil na gauč a obrátil se k Sugovi, mámě ve výcviku. „J-já nevím. Volal jsem s babičkou, ale ta tvrdila, že odjeli už včera. Měli by být doma!"
Suga se ihned nahnul, aby ho uklidnil. „Možná se ještě někde stavili, u strýčka, nebo tak!"
Hinata však umíněně kroutil hlavou. Neměl strýčky ani jiné rodinné příbuzné. Jeli by rovnou domů, tak proč tu nejsou?!
„J-já nevím, kde jsou," vyslovil a cítil, jak se mu třásne hlas, když do rukou popadl medvídka a sevřel ho kolem pasu, jakoby se ho ptal, co má dělat. Protože to nevěděl. Co když se někde vybourali? Nebo se jim prostě něco stalo? Co...co když jeho otec...?
„Nevyváděj, Shouyo," okřikl ho Kageyama a pro jistotu použil ještě jeho křestní jméno,„přece se nemohli jen tak vypařit. Zkus zavolat za hodinu nebo dvě a zítra se půjdeme podívat. Když tam budu já a tvá máma, určitě tvůj otec nic nezkusí," ujišťoval ho dál, dokud Hinata stále ne moc přesvědčeně nepřikývl.
Společnost, pokud se tomu tak dalo říkat, dělali oba třeťáci ještě delší dobu, než se rozhodli, že i pro ně nastal ten správný čas, aby se vypravili domů. Ještě mezi dveřmi stihli prohodit pár slov, která se netýkala pouze loučení:
„Chystáš se jít už zítra do školy?" zeptal se Daichi a zapínal svou týmovou mikinu.
Hinata se zamyslel. Měl by? Ne že by se mu zrovna chtělo, učení ho nikdy nebavilo a poslední rok se ze školy nevymlouval pouze kvůli tréninkům. Kageyamovi se určitě nebude chtít v jeho přítomnosti jít, nejspíš by to také bral jako výmluvu. Ale Hinata ho nemohl přeci omezovat!
„Nejspíš jo," pokrčil rameny s pohledem na venkovní schody. „Ale co omluvenka?"
„Zařídím," mávl Daichi a Hinata nedůvěřivě nadzvedl jedno z obočí.
„Máme přece Takedu, ne?" A s těmi slovy zamával, Kageyama zabouchl dveře a jemu nezbylo nic jiného, než vyjukaně zírat na dřevo před ním.
„Pojď," vyzval ho Kageyama,„ navečeříme se."
Hinata se jako na povel zadíval z okna, které už ukazovalo pouze temnou černotu, a v běhu vykřikl:
„Jdu se podívat ven!"
Rodina Tobia měla hezkou zahrádku za domem, kde se dalo při teplém počasí velmi dobře obědvat a také...daly se odsud sledovat hvězdy, které měl Hinata strašně rád, a možná i proto teď ještě bez bot vyběhl do orosené trávy a zůstal stát s hlavou k nebi. Odsud byly krásně vidět, i když u něj doma, v Mijagi, byly stejně nekrásnější. Teď pyšně svítily na temně černém nebi v mnoha obrazcích. Souhvězdí, jejichž názvy Hinata neznal a vůbec mu to nevadilo. Stačilo mu, že byly krásné a měly v sobě ukrytou prazvláštní sílu zahnat veškerý smutek a nahradit ho radostí. Proto se teď usmíval.
„Na co koukáš?" stoupl si vedle něj Kageyama a pokoušel se hledět stejným směrem.
„Na hvězdy, jsou moc krásné!"
„Vážně?"
Hinata se zašklebil. Tenhle kluk vážně neměl city ani smysl pro estetiku. Ale usmál se. „Ne všechny věci, které jsou krásné, jsou vidět očima, Tobio."
A ty hvězdy dál svítily. Proč vůbec svítily? Aby na ně lidé zdola vzhlíželi a říkali si, že přeci jen něco je na světě krásného. Nebo aby každý věřil, že jednou najde tu svou? Ať je jakkoli malá, jakkoli vzdálené, svítí hodně či málo. Ale je tam, jako malé smítko naděje. Ačkoliv, i hvězdy jednou vyhasnou a je jen na nich, jaký trpaslík z nich bude.
„Je zima," řekl Hinata, protože stál jen v triku, „pojďme dovnitř!"
„Hm."