Broken Wings

21. Prvek důvěry

 „Co bychom měli udělat?" zamračil se Kageyama zcela vykolejeně a nadzvedl obočí v otázce. Hinata nad ním tiše kroutil a uculoval se, jakoby se nechumelilo. 
„Hádej," zašeptal do ticha a oči zajiskřily v mírném špásu. Čekal, co z jeho přítele vypadne. 
„Ehm, já nevím..." zamumlal tmavovlasý a jeho oči odcestovaly směrem ke stěně. Hinata se usmál znovu, chtěl slyšet ta slova zrovna od něj, ale teď mu došlo, že ten více stydlivý z nich bude asi právě Kageyama. Přestože to tak nikdy nevypadalo. 
„Tobio," zašeptal opět a viděl, jak chlapci, na jehož hrudníku právě seděl, zrudly tváře i uši, když mu došlo, co nejspíš Hinata chce říct. Jeho hlas, jemný, svůdný a vytříbený pro tuto situaci. 
 „Chci tě."
Shouyou se doslova bavil tou reakcí. Vypustil tichý smích do pokoje, než si ústa přikryl ruku. „Bakageyama se stydí,"neodpustil si. 
„Nestydím se," odsekl nahrávač, založil si ruce na hruď a oči směřoval směrem k oknu.
„Tak proč mi neodpovíš?" culil se Hinata dál. 
 „Ne, že bych nechtěl," protáhl dlouze a co nejtišeji to šlo. „Jen mám strach, víš, co říkala moje matka. Navíc, jsme oba nezkušení..." Jeho tichá slova se rozplynula do noci. Hinata kroutil hlavou, bylo mu nadmíru jasné, že on svého dosáhne ještě tu noc, a přestože to Tobio možná nevěděl, bylo tomu prostě tak. Natáhl ruce a sevřel horské tváře mladšího, než ho donutil se na něj podívat. 
„Ty mě chceš odmítnout?" Natočil hlavu na stranu a zaměřil se, aby se mu na tváři zračila ublíženost, jež ihned v Kageyamovi vyvolala pocit, že mu něco provedl. 
„Ne, ne, to jsem neřekl!" vykřikl v obraně. 
 „Takže ano."
„To jsem taky neřekl."
„Tobio!" vykřikl Hinata a prohlásil větu, která konečně chlapce pod ním přesvědčila: „Já ti věřím!"
Kageyama protočil oči, jakoby se nejednalo o nic světoborného, než nesměle kývl. Avšak i nadále zatvrzele ležel na stejném místě, a zdálo se, že rudne čím dál tím víc. První krok byl zřejmě na Hinatovi. 
„Jsi citelný asi jako kámen," odfrkl si. 
„Ale miluju tě," vyšlo z jeho rtů pevně a konečně se mu podíval do obličeje. Byl osvětlený světlem z lampy, protože nebyly zatažené žaluzie. Jeho koutky úst se zvedly, tváře byly rudé a tmavé onyxové oči na něj hleděly s tou největší něhou, co na světě existovala. V tu chvíli si Shouyou pomyslel, že je neuvěřitelně krásný a on ho neuvěřitelně miluje.
Chtěl mu vyznání zopakovat, ale než se nadál, kolem něj to prosvištělo, vzduch mu pročísl vlasy a jeho tělo se zabořilo hluboko do měkké matrace. Vyvalil oči na Tobio, který svíral jeho předloktí a nejednou se mu dostalo zvláštní autority. 
„Nekoukej na mě tak, můžeš za to ty, tak si neztěžuj."

Hinata zmlknul, ale jeho ústa byla roztáhnuta ve spokojeném úsměvu. I přestože to navenek nedával znát, i jím se probojovávala touha a zároveň i stud. Možná měl taktéž rudé tváře a vodnaté oči, ale sám to nepoznal. Jediné, co viděl, byly Tobiovy oči, které v něm vyvolávaly pocit klidu a bezpečí. Věděl, že u chlapce s těma očima bude vždy v pořádku. Proto mu věřil a možná proto se s ním chtěl rozdělit o vše, co má - i o své tělo. Jakožto důkaz lásky a důvěry. Chtěl to tak urputně, jakoby na tom závisel jeho život, jakoby to bylo poděkování za vše, co pro něj jeho partner udělal. Možná to bylo právě utvrzení jejich vztahu, co si žádal. A Tobio mu vyhověl. 
Ledové ruce ho zachladily na rozpáleném těle a vyvolaly husí kůži. Avšak, byly to příjemné dotyky, jež mu masírovaly tělo, na kterém se opět začaly rýsovat jemné svaly. Nevěděl, kam s rukami, avšak ty skoro instinktivně vklouzly do hustých havraních vlasů a lehce za ně zatahaly v dožadování se polibku. Přání mu bylo splněno a jejich rty se spojily v jedno, až nedostatek vzduchu je přinutil se od sebe odtrhnout a zoufale lapat po vzduchu, načež znovu zopakovali pokus, jakoby zkoušeli, zda vydrží déle. 
Mezitím se jemné dotyky přeměnily v dravé, avšak i přesto pro Hinatu příjemné, ba i přímo vzrušující. Než se nadál, jeho triko zmizelo do hlubin temnoty, do černých pekel toho pokoje. Stud byl ta tam. Dalo by se říct, že v takových chvílích člověka ovládne neviditelná síla, instinkty, či něco takového. Je to instinkt přežití a pro muže plození potomstva, přesto to fungovalo i u nich. Protože kdyby takováto věc neexistovala, neexistoval by už po staletí lidský druh. 
Shouyou si uvědomil, že by se měl ztišit. Zdálo se mu, jakoby jeho vzdechy prorážely celou místnost až do dalších pokojů. Dokonce i celý dům a možná okrsek. Utichl a Tobio se uprostřed sundávání si vršku pyžama zastavil.
„Nepřestávej," podíval se na něj prosebně a Hinata zvedl obočí, než jednoduše a prostě kývl. Nebylo třeba dalších slov. Bylo mu vedro a zima zároveň. Jeho tělo hořelo jako by byl samotné slunce, ale při pouhém letmém dotyku, ho zamrazilo. Nikdy nic podobného nezažil a nešlo to popsat slovy. Bylo to něco neuvěřitelného a on věděl, že bez lásky by to nešlo. To by ten utvrzující fakt. 
Proč? Však, cítil toto, když ho otec znásilnil? Ne, toto bylo velmi odlišné. Nejenže sám chtěl, ale takové jeho druhá polovička, které ochotně zapůjčoval tělo, ho milovala. 
„Shouyou, zvedni se," přerušil ho tichý a udýchaný hlásek, hořela v něm touha a chtíč. Nechtěl čekat, a tak se Hinata lehce nadzvedl a jen mohl sledovat svoje kalhoty letící do prázdna. Uvědomoval si, že teď leží před Tobiem zcela bezbranně, ale aby nebyl sám v nevýhodě, vysledoval, že sám Tobio se světelnou rychlostí vyšoupal ze svých kalhot, načež opět pokračoval v milostném souboji jejich jazyků.
Byl jako dravá vrána. Bral si, co chtěl a bral si to ihned. Možná proto se Shouyou nedivil, když si vcelku brzy začaly žádat dlouhé prsty a vstup pod jeho boxerky a on jim to milerád dovolil. Rudl pod zkoumavým pohledem toho nad ním, který se, nejspíš spokojeně, usmíval nad tím, co viděl. 
„Je to trapný," zašeptal Shouyou a sevřel v rukách polštář pod hlavou. Odvrátil hlavu, aby nebyly vidět jeho rozpaky a pokusil se sevřít nohy. Nelíbilo se mu, když na něj Tobio takhle koukal. Proč se musel koukat? Na jeho nahé tělo, jizvy, proč ho to tak zajímalo?
„Neboj se, jsi krásný," donesla se k němu milá slůvka a pocítil polibek na jedné z jizev, které se táhly přes stehno a další nový pocit projel jeho tělem jako pendolino. Bylo to neskutečné.
„Tak se taky svlíkni, ať to není tak trapný," vyčetl mu ještě nebručeně s pohledem stále pryč, neboť slyšel strhávání poslední z vrstev prádla. Chvíli se neodvažoval otočit, přeci jen jemu se taky nelíbilo, když ho Kageyama zkoumal, ale sama zvědavost ho přemohla. 
Kageyamovy svaly se rýsovaly ve světle, jež procházelo temnotou a on hned pocítil závist. Jeho pohled zamířil o kus dolů a v tu chvíli nevěděl, zda-li udělal své rozhodnutí správně. 
„Co zíráš?!" okřikl ho Tobio a Hinata odvrátil pohled. 
„Nic, nic," odpověděl ledabyle a v duchu si již poznamenával, kde najdou nit a jehlu na šití. 
„Pche," odfrkl si Tobio, načež si ještě povzdechl a postel jenom prohnula pod jeho vahou. Shouyou polkl knedlík, teď teprve došlo na věc a bylo na Tobiovi, jak se se vším vypořádá. Samozřejmě mu věřil, ale to, co mu Bůh daroval, nejspíš trošku měnilo situaci. Ne, musel to udělat...chtěl to udělat!
„Dobře," protáhl tiše a nastalo trapná ticho, které bylo přerušeno polibkem a jemnou žádostí o otočení. 
„Doufám, že víš co děláš. Jinak tě zabiju," varoval ho naoko tvrdým hlasem, který neprojevoval nervozitu, či strach. Přeci jen jeho první zkušenost se sexem nebylo zrovna příjemná. Co kdyby tomu bylo tak i tady?
„Neboj se, jen mi věř," ujišťoval ho Tobio a věnoval mu Motýlí polibek na zátylek. Shouyou se zaklepal, ale nebylo to jenom polibkem, nýbrž jedna velká dlaň pomalu sjížděla ze zas níž a níž, až dosáhla ke svému cíli. 
Shouyou vyjekl, ale schoval hlavu do polštáře a co nejvíce se uvolnit. Teď už po jeho těle šmátraly dně nenechavé ruce a doteky začaly být alespoň trochu příjemné. Ruce se dostávaly hlouběji, až zůstal pouze jeden prst, jež směřoval k jeho otvoru. 
„Počkej!" zastavil ho Shouyou vyplašeně a trhl sebou, než se prst dostal dál. 
„Co je?" ozvalo se podrážděně. 
„Ne na sucho," varoval ho zrzek a stál si za svým. Kageyama ho sledoval, cítil to v zádech. 
„Nechci ti kazit romantické představy, ale vážně si myslíš, že jsem s něčím takovým počítal a mám šuplíky plné mazadla, nebo co?"Hluboký povzdech. 
„Cokoliv, ale ne na sucho. Bolí to."
„Jak můžeš vědět, že to-" Větu nedokončil, vstal s zeptal se:„Bude stačit nějaký krém?"
Hinata nervně kývl a čekal, až nahý Tobio přeběhne do z pokoje do vedlejší koupelny doufajíc v to, že si jeho matka nebude chtít odskočit, nebo zjistit, proč dělají takový rámus. V duchu si poznamenal, že teď už opravdu musí tišit svůj hlas.
„Jsem zpátky, má jednom kokosovej. Bude to stačit?" Tentokráte byla v hlase starost. Zrzek znovu prostince přikývl a jenom čekal. 
„Kdyby tě něco, cokoliv, bolelo, hned mi to řekni a já přestanu, jasný?"
„Jasný," pípl Hinata a bohužel zaznamenal, že teď už si nepřipadá tak statečně a drsně. Myslel, že se rozteče a vsákne do matrace vší tou trapností, nervozitou, strachem...prostě všemi pocity, kterými přímo překypoval. 
Dotyky opět na, pro všechny ostatní, zakázaných oblastech. Jemné, starostlivé a pečlivé. Opět prst, chladivý a mokrý. Vůně kokosu dolehla až k jeho nosu a zdánlivě ulehčila celou atmosféru. První článek prstu a on se třásl, nebylo to příjemné, ba naopak. Pocit cizího tělesa uvnitř mu až moc živě připomínal tu noc. Ale on to vydrží. Pocítil pohyb a když se opět zatřásl, na zádech zaznamenal lehké polibky a uklidňující šeptání. Po chvíli se opravdu uvolnil, a to už se celý prst dostal na své místo a následoval druhý. Kupodivu se nepříjemnost zcela vytratila, pořád to byl nepřirozené, ale pozitivní reakce je nahradily. Lehce vzdychl a sevřel polštář o to pevněji. 
„Jsi v pořádku?" zeptal se Tobio soustředěně a Shouyou celý rudý kývl. 
„Jen nepřestávej," poradil mu roztouženě a tím tmavovlasého povzbudil, že je vše v pořádku. 
„Ještě jeden," přecedil Tobio přes zuby. Všechno to vzrušení a Hinata se na něm značně podepisovalo a on už se zoufale potřeboval zbavit svého problému. Taktéž zrzek pod ním cítil, že v jeho intimním partiích není vše v pořádku a žádá se úlevu. 
„Stačí," zašeptal a táhle zasténal. 

„Jsi si jistý?"
„Ano! Tak už dělej!" vykřikl netrpělivě. 
„Dobře."

V tu chvíli se o jeho vchod otřelo něco mnohem většího a Hinatovou hlavou problesklo, zda přípravu příliš neuspěchali. Už ale bylo pozdě. Po tváři mu skanula osamocená slza, když pocítil, že Kageyama si žádá vstup. Byl opatrný, ale přesto Hinata celou dobu, kdy se do něj rval, probrečel a svíral pěstmi polštář. Bylo to divné, teplé a samozřejmě velké. To byly jeho první pocity. 
Těžce vydechl, když věděl, že teď už by to bolet nemělo. 
„Jsi v pořádku?" zeptal se udýchaně Tobio a Hinata poznal, že už nemůže čekat. Že úzkost ho zabíjí.
„Jo," vyhrkl a pocítil náhlý, táhlý pohyb, jenž ho donutil zasténat. Pro Tobia to byla rajská hudba pobídnutí, že má pokračovat. Tomu přání milerád vyhověl a sám zasténal a ruce zaryl Hinatovi do boků. Byl to úžasný pocit a on měl pocit, že každou chvíli praskne. Brzy se dostal do pravidelného tempa a držel v sobě hlasité steny stejně, jako Hinata, od něhož neslyšel nic jiného, než své vlastní jméno, které ho rajcovalo o to víc. 
„Tobio, Tobio," varoval ho tiše mezi vzdechy. „Já už-" Větu ani nestihl dopovědět, když se jeho sten rozlil pokojem a on zcela vytuhnul. Jeho tělo se složilo jeho hadrová panenka a zběsile oddechovalo. Tobiovi to netrvalo ani pár sekund a Hinata ucítil další teplou věc ve své lůně. S dalším výkřikem bylo dokonáno a na závěr následoval polibek. 
„Bylo to úžasný," sdělil mu Kageyama své prožitky ještě udýchaně, když kolem nich hodil peřinu a přitáhl si ho do náručí. 
„Musím se umýt," varoval ho Shouyou, ale Tobio ho nehodlal pustit. Tiskl se na jeho vařící tělo, jakoby ho nikdy nemusel pustit. 
„Děkuju..." slyšel ještě poslední slova.

Tak, konečně jsme se ve volném čase, a po nefungování Wattpadu dostaly k nové kapitole, na kterou jste asi všichni byli natěšení. Vaše dojmy? Hlasy, komentáře. Vše od vás náš potěší!
Milovniceknih, TnaKenov

Věnováno všem, co ještě nemají uzavřené známky a tvrdě bojují!

BTW, taky tak milujete ty citáty? :3